Jak jsem nevydržel Rej...
Přestože to nemám ve zvyku, popadla mě touha vypsat se, ze svých pocitů. Plný očekávání, jestli se členové P.Ú.Du dokázali poučit z chyb, kterými dokonale zničili hříčku s možná vtipným potenciálém, která nese jméno Potopa, jsem se vydal na jejich nové představení Rej. Začátek pojali tito adepti umění vskutku profesionálně. Nažhavili diváky dlouhou prodlevou mezi ohlášeným a skutečným začátkem.
Poté vystoupil jako uvaděč samotný principál Průša. Ve chvíli, kdy všem objasnil s humorem sobě evidentně vlastním, že se jedná o premiéru hry, přestože se hrála již několikrát, ujišťoval přítomné, že tentokrát to bude opravdu naostro. Když potom s úsměvem na rtech vysvětlil, že tmu si budeme muset představit, protože do místnosti proniká přírodní světlo, začaly se mi ježit chlupy a vlasy. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na výrok jistého pana Krále, který mi říkal, že pokud režisér musí své dílo vysvětlovat nebo omlouvat, neměl by se do režie vůbec pouštět (možná řekl, že by se na to měl vysrat, ale to není podstatné).
K mému údivu se během několika vteřin proměnil předřečník v herce. Nebyl jsem ani tak překvapen tím, že herec dělá předřečníka, jako tím, že ten člověk stojí křivě, špatně artikuluje a šišlá a přesto se snaží hrát divadlo. Nadějné oživení přišlo v podobě prostitutky, která se sice moc jako prostitutka netvářila a nechovala, ale byla tak alespoň oblečena (narozdíl od předřečníka–filozofa, který vypadal spíše jako idiot). Příchodem vojáka začal opravdový zážitek. Prostitutka i voják vedli dialog plný zvratů, kdy ona chce, on ne, potom on ano (když zjistí, že by to bylo zadarmo) ona ne a takto dokola, ale oba vypadali, že spíše vůbec neví, co chtějí.
Ve stejném duchu se nesla další scénka s vojákem a služkou, služkou a jejím pánem, pánem a mladou paní, mladou paní a manželem (v županu, jehož zvláštností bylo, že se nechutně rozevíral při každém pohybu), mezi manželem a naivní slečnou. Scénky „propojovaly“ sexuálně–filozofické myšlenky, jejichž vtipnost i inteligenci zabil předřečník–filozof–vrah svým šišlavým a nevýrazným přednesem. Pointou každé scénky bylo zakončení pohlavním stykem, což by mohlo být zajímavé, kdyby měly scénky rozdílný průběh. To se však bohužel nedělo.
O dynamice představení nemůže být řeč. I kdyby herci předváděli uragán, vše bude zničeno změnou scény, která mnohdy trvala stejně dlouho jako scénka samotná. Osvětlení bylo promyšleno tak důkladně, že když se rozsvítilo světlo mířící na sedícího předřečníka–filozofa–vraha, ten se postavil a utekl mimo něj.
Ozvučení by si zasloužilo samostatnou kapitolu. Zvuky byly dva. Jednak to byla píseň Crucified, druhak to bylo klepání hodin se zvonkem. Píseň vyplňovala předěly mezi scénkama a už při třetím opakování jsem se neubránil smíchu, při čtvrtém opakování jsem přestával chápat a při pátém jsem tiše plakal, vzlykal a ptal se proč? Klepání hodin se ozývalo, když herci simulovali soulož. Teda oni ji ani nesimulovali, protože to bylo vlastně ve tmě, jak jsme byli upozorněni, ale jediný, kdo si tu tmu opravdu představoval, byli samotní herci, protože místo náznaku soulože nedělali nic. Po dotikání hodin se ozval zvonek, jako vyvrcholení asi. I když nevím, proč se poprvé ozval až při třetí souloži. Třešničkou na dortu byly chyby ve spouštění zvuků. Párkrát začal zvuk dříve, párkrát později a párkrát začal jiný než měl.
Protože by bylo nefér, vinit z takto ubohého pokusu o divadlo samotné herce, je třeba věnovat pár slov režisérovi. Roman Vido, který je uveden jako režisér i herec, nesnese hodnocení jako herec, protože o hraní v jeho případě rozhodně nejde. Nepochopitelná kombinace hraní a režírování je možná snad jen u extrémně talentovaného jedince, ale o talentu u Romana Vida nemůže být ani řeč. A můj závěr? Hru Rej si vybral nadržený erotoman Roman Vido, aby mohl osahávat mladé a hezké studentky, na které má už mnoho měsíců zálusk. Jinak to nedává smysl.
Jarda Koza Poliak
P.S.: odešel jsem po prvním jednání, protože na to druhé jsem neměl žaludek... ani koule...
Související odkazy
- Stránky představení Rej na Facebooku
- Fotografie z předpremiéry představení Rej na Facebooku
- Stránky Průšova úchylného divadla
Komentáře (4):
1.: 15.05.2009 00:19
Alexandr Průša:
(Posílám ještě jednou, členěno do odstavců…)
Dodatek psaný na úvod: Nakonec se mi nepovedlo být tak stručný, jak jsem chtěl. Proto zde krátké vysvětlení, proč vůbec můj příspěvek – asi znáte ten pocit, kdy něco děláte delší dobu, máte všechny indicie pro to, že to je úspěšné a pak najdete něco, co to jednoduše a bez vysvětlení odsuzuje. To se mi právě stalo. Mohl bych nad tím mávnout rukou a nechat to být bez komentáře jako názor menšinový a extrémní. Ale že onen názor visí na veřejném místě a může ovlivnit smýšlení čtenářů nás neznalých o našem divadle, proto sem píšu svůj příspěvek, který má dodat něco ve smyslu ‚tato recenze je přehnaná, neberte ji tak vážně, nejsme tak hrozní, jak autor píše‘.
Ještě se přiznám, že jsem šéf divadla, které spáchalo Rej. Ale nepíšu sem proto, abych si na autora vylíval zlost. Ostatně už je to dost dlouho, co jsem kritiku četl poprvé (autor ji vyvěsil také na facebook), na to, abych psal z prvotního naštvání. S mnohým, co se v textu píše, nesouhlasím, s něčím ano (jen bych formuloval jinak), mnohé je věc názoru; pro toto všechno nebudu polemizovat s každým autorovým vývodem, to by byl text ještě delší a obsáhlejší. Navíc asi není nutné, aby pod každou ostrou recenzí bylo stanovisko autora. Co však chci napsat - přijde mi, že "recenze" je natolik vyostřená, že se autor za každou cenu snaží ukázat, jak břitce dokáže strhat naši hru, jak je drsný kritik. Možná to mohu napsat ještě jednoduše - autor ve své recenzi prostě a jednoduše není fér.
Autor se snaží vyvolat dojem, že jsme zmršili jeden text a teď jsme se vrhli na druhý. V tomto směru žiju v jiném světě. Dokonale zničenou hříčku Potopu považuji za velmi úspěšnou hru. Hráli jsme ji celkem šestnáctkrát v různých koutech republiky (vyjmenovávání se zdržuji) a já nevěřím, že zmršený text se dá tolikrát prodat a tolikrát hrát (a důvodem našeho cestování není to, že bychom se pro neúspěch podruhé nemohli někam vrátit, ale že si nás na mnohé místa pro dobré reference zvou). Na amatérské divadlo to není špatné číslo a z těchto představení se nám jedno kolosálně nepovedlo, jedno nebo dvě bych označil za slabší, ostatní za povedená až velmi povedená. Listuji si teď recenzemi a jsem v pokušení sem začít házet jednu za druhou, abych svá slova potvrdil, ale to by byl opravdu dlouhý příspěvek (možná přece jen na konci nějakou kompilaci udělám, prázdnou slámu opravdu nemlátím). Osobně si nejvíc cením komentáře Pavlíny Kordové, porotkyně z přehlídky v Liberci: „Kdyby vaší úrovně dosáhla mnohá profesionální divadla, bylo by u nás krásně.“ (Pro čtenáře výše zveřejněného textu dodávám, že byla zcela střízliva a věděla, co říká.)
Samozřejmě můžete namítnout, že ač se Potopa mnohým líbí, že ač nám publikum mnohokrát nadšeně aplaudovalo, ač si ho chválili kritici jací chtěli, autor recenze má právo na to, aby se mu Potopa nelíbila, aby ji považoval za mrzáčka. Souhlasil bych s vámi, ale dodal bych, že jinak zní interpretace "viděl jsem jeden jejich průser, teď jsem byl na dalším", o kterou se autor snaží, a jinak by zněl začátek "viděl jsem jednu jejich hru a nechápu, proč ji všichni tak chválí, teď jsem byl na další, a ta se mi teda také nelíbila", která by více odpovídala realitě.
Jak jsem psal, nebudu se teď pouštět do rozboru toho, s čím by se v "recenzi" dalo souhlasit a v čem je autor ostrý natolik, že sklouzává k pouhým urážkám bez obsahu (co si ale neodpustím – při přivítání diváků jsem neříkal, že jsme Rej hráli již několikrát, ale pouze toliko, že nyní máme premiéru, které předcházela předpremiéra; to není tak senzačně skandální, jak autor píše). Jen jsem chtěl připodotknout, že kontext toho, co autor kritizuje, je jiný, než jako ho zde prezentuje. Že nejsme patlalové, kteří na co sáhnou, to stojí za starou belu. Samozřejmě, autor recenze to tak může vidět. Může nás urážet, může se nám vysmívat, ale nemyslím si, že by ho to ctilo. Myslím si, že tón recenze a některé její části shazují to, co by jinak mohlo být trefným a věcným postřehem. Takhle je to spíše manipulace, která má snad za cíl od nás paušálně odradit diváky. S čímž nemohu souhlasit.
A ona malá kompilace o Potopě:
Pětačtyřicetiminutovou premiéru ocenily potleskem asi dvě stovky diváků. „Musím vyzdvihnout obdivuhodné výkony herců. Někteří stáli na jevišti vůbec poprvé, bylo nelehké ukřičet ten nedivadelní prostor v atriu,“ řekla po premiéře studentka Markéta Spurná. „Představení se mi moc líbilo. Biblické téma pojali zvláštně, moderně a taky vtipně,“ uvedla studentka Monika Bezuchová. (Pavla Ondrušková, muni.cz, duben 2007)
Představení Potopa od Průšova umělecky úchylného divadla z Brna je svéráznou bajkou o holubech, lidech a jiných zvířatech, která zaujala vtipnými dialogy a přirozenými hereckými výkony, kritika se zaobírala víceméně jen maličkostmi. (Tereza Nová, Amatérská scéna, 2|2008)
V podání především studentů fakulty sociálních věd Masarykovy univerzity bylo bájné téma Noemovy archy pojato s recesí, vtipem a především jsme tento novodobý zánik světa sledovali ne z říše lidské ale zvířecí, ve které se hlavní role ujímají dva zamilovaní holubové, z nichž jeden je vybrán být zachráněn a druhý ne. (…) Hra byla pojata spíše formou studentské grotesky, která motiv potopy předvedla s recesí, vtipem a absurditou. Porotci jí bylo vytýkáno, že to byla hra příliš „lehká“ s ještě nedopilovaným koncem. S tím koncem musím souhlasit. Byl trochu rozkouskovaný, o čemž svědčí i to, že diváci tleskali na třikrát. Ale s trochou nápadu, by se z toho stala hra, pro mě téměř dokonalá. (Kristina Kolovrátková, Zpravodaj hodonínské přehlídky, 5. 3. 2008)
Drábkovy komedie Švédský stůl (předvedly Jesličky HK) a Potopa (zahraná Průšovým uměleckých úchylným divadlem z Brna) se setkaly s příznivým ohlasem publika. Hlediště byla plná a skoro nikdo neodcházel. Lidé s vděčností vítali každou vtipnou či absurdně laděnou repliku. Přišli se na Open Air především zasmát a pobavit. Mohl bych kritizovat místy nevyvážené herecké výkony, nicméně sami diváci na ně nehleděli. Zajímalo je především sdělení, se kterým herci na jeviště přišli. (Václav Bartoš, zpravodaj festivalu v Hradci Králové, 30. 6. 2008)
Na malém rautu po představení se herci zapojují do družné debaty s diváky. Inscenace evidentně slaví úspěch. „Hra se mi líbila převelice, všechny dialogy byly vybroušené k dokonalosti. Skvělé bylo také prostředí, cítil jsem se k hercům blíž než tomu bývá v atriu. Na druhou stranu je ale pravda, že posezení v aule je trochu nepohodlné,“ popisuje své dojmy student žurnalistiky Jan Martinek. (Martin Habčák, Stisk.cz, 9. 12. 2008)
2.: 15.05.2009 08:04
Roman Vido:
Já bych k recenzi pana Poliaka jen dodal, že závěr, ke kterému ve své fabulaci došel, je mylný. Je možné, že jsem \"nadržený erotoman\" (i když - co těmito slovy vlastně rozumět?), ale důvody realizace této hry jsou jiné. Ačkoliv, při pohledu na naše herečky v inscenaci se nelze tolik divit, že k podobnému závěru mohl recenzent dojít. Skutečně jim to tam sluší. Chcete-li se o tom přesvědčit, přijďte se na Rej podívat (a udělat si vlastní názor). Poté, co vychytáme mušky i pořádné masařky (na některé pan Poliak oprávněně poukazuje) a znovu vstoupíme na jeviště.
A připojuji se ke kolegovi Průšovi: P.U.D. určitě nemusí být po chuti všem, P.U.D. možná (zatím) nesnese přísnější divadelní měřítka, přesto v minulosti tento soubor dokázal - a věříme, že i v budoucnu dokáže - alespoň některým divákům přinést fajn zážitek a pocit, že čas, který s námi strávili, nebyl časem ztraceným.
3.: 06.10.2010 15:00
David Pospíchal:
Chápu pana kritika. Když jde člověk náhodou na P.U.D, je třeba zapomenout na skutečné divadlo a naladit se na vlnu diváků kolem něj, kteří jsou zvyklí chodit za zábavou do hospod. Jako vytržení ze stereotypu těchto lidí, kteří jsou v drtivé většině nejspíš nejbližší přátelé někoho z účinkujících - jak sami píšete, na konci některých představení dokonce tleskali, což si snad nelze ani jinak vysvětlit. Pud je jakási vlezlá samohonitba vysokoškolsky působícího Saši, která by snad pod jeho pedagogickým dohledem měla co dělat např. na gymnazijní scéně, ale jako forma umění na akademické půdě vyznívá spíše dekadentně a člověka se zdravým kulturním úsudkem donutí snáze k sebevraždě, než úsměvu.
4.: 06.10.2010 15:02
David Pospíchal mladší:
Zapomněl jsem dokončit pochvalnou myšlenku - jako vytržení z hospodského stereotypu může být pro své specifické publikum PUD dobrou volbou.