I přes nepříjemné deštivé počasí první srpnovou sobotu přijelo do Telče téměř dvacet bojovnic a bojovníků, aby se v areálu Parního mlýna zúčastnili atraktivních zápasů v čokoládě. Akci s názvem Morální Čokobahno připravili v rámci skupiny Napříč.CZ již zkušení matadoři Lukáš Junga aka Alkáč (duchovní otec zápasů v hmotě s vysokou mírou viskozity) a Zdeněk Filipec aka Punkáč (sebestředný jedináček a punker).

Záměrem pořadatelů bylo nabídnout alternativní způsob zpestření pobytu v malebné Telči se zajímavým doprovodným uměleckým programem v podání členů avantgardní skupiny Napříč.CZ. Podle slov Bc. Lukáše Jungy:

Přečtěte si celou reportáž a podívejte se na fotky...

Mám rád autorské čtení.  Jako čtenář i jako autor. Vrací příběh i báseň tam, odkud původně vzešly, totiž do verbálního a sémantického jiskření mezi mluvčím a příjemcem. Pokud sami spisovatelé nepozvednou zválený prapor krásného slova, pokud jej ponechají jako mop v pařátech mediálních poblicistů (to není překlep!), budeme se zakrátko domlouvat piktogramy a skřeky. Psáč si ještě před vydáním svého textu může právě při autorském čtení ověřit reakce vnímatelů a vstoupit s nimi do bezprostředního kontaktu i diskuse; posluchači-čtenáři zase mohou svého autora zavnímat jako Slovo, nikoli pouze Literu.

Na své první čtení  v měsíčním maratónu Větrných mlýnů jsem dorazil již o den dříve, abych navětřil atmosféru a seznal technické vybavení. Oblečen v kraťasech a ušmudlaném triku, jak jsem právě autobusem dorazil z Vysočiny. Těsně před zahájením mě pánové Bobčinskij a Dobčinskij požádali, abych vystoupil v jakési předpremiéře svého zítřejšího čtení, jelikož autorka čtení dnešního se nedostavila. Měl jsem u sebe pouze rukopis právě dokončené povídky Baby chodijó pozdě.A rukopisem myslím skutečný rukou psaný pis propisovací tužkou na rubu jakési korektury či čeho. Svolil jsem prvopis přečíst navzdory všem škrtům a vsuvkám. Prudérní páni pořadatelé se obávali, nemám-li text laděn příliš eroticky, či – nedej bože – dokonce menšinově eroticky. Ujistil jsem je, že můj text je sice přisprostlý, avšak většinově. Až posléze jsem zjistil, že publikum se ten večer dostavilo na autorské čtení ohlášené jako Z deníku lesbičky.

Za genderovou korektnost oné povídky mě po vydání knížky v recenzi pochválila sama Vendula Brusinková. Že prý jsem feminista podle jejího gusta. A tak jsem na podnět zmíněného autorského čtení a kladné recenze naší známé feministky adaptoval Shakespearovu tragédii Romeo a Julie na Romeo & Julian. Premiéru měla v květnu 2010 a Romea i Juliana hrály dívky.

Záznam představení si můžete stáhnout zde:
www.video.muni.cz/public/dies_academicus2010/Romeo_a_Julian.avi

Josef Prokeš

V krásném prostředí koncertního sálu Konventu seděla ostudná pětadvacítka posluchačů. V publiku bylo možné zaslechnout i němčinu, to přijeli dva skladatelé, jejichž skladby byly toho večera uvedeny. My ve sdružení Napříč tento sál i Klub moravských skladatelů z duše milujeme a kdybychom věděli, že o místa nebude nouze, určitě bychom přišli mnohem hojněji, i své babičky bychom k účasti přesvědčili.

Dramaturgii večera se nedalo nic vytknout, tentokrát se začalo zvolna a program příjemně gradoval. První půle před přestávkou uvedla složité moderní kompozice, které ocenil snad jen opravdu náročný posluchač. Za zmínku stojí především skladby Xenon Phi I – II od přítomné německé komponistky Dorothee Eberhardt pro flétnu, altovou flétnu a klavír. Skladba byla nejen zajímavě atmosferická, ale od klavírního doprovodu vyžadovala efektní zásahy do nástroje v podobě hrabání přímo do strun otevřeného koncertního křídla, čímž vytvářel pozoruhodná arpeggia, a poklep na ozvučné plochy klavíru.

Po nezbytném odchodu odpadlíků během přestávky se, k jejich škodě, dostalo na opravdu působivý program druhé půle. Tu otevíralo šest skladeb pro flétnu němce R. Leistner-Mayera, zajímavých, melodických kusů.

Doušky z pramenů C. Kohoutka pro dvě flétny nejdříve lehce zamrzely odchodem pianistky, ale pak vše vynahradily fascinující kaskádou kratších skladeb střídajících atmosféry. Umělci se u nich museli řádně zapotit, neb měnili nástroje (flétny, altové flétny, pikola) jak skladatelův záměr velel; zajímavé bylo především uvedení efektového hraní (přefuky, ostrá staccata, zvuky očekávatelné snad od fujary) a využití perkusivních zvuků (podupávání, údery tužkou do stojanu na noty a do notového záznamu). Jednotlivé kousky byly barvité a na modernu nečekaně poslouchatelné i uchem neposvěceným.

Právoplatným vrcholem večera se stal hudební triptych Noble Tafelmusik od rovněž přítomného německého skladatele R. Delanoffa. Skladby byly jednoduše strhující. Po zkušenostech z minula jsem se nemohl oprostit pocitu, že další kus bude slabší, že vrchol už máme za sebou. Dnes jsem se hrubě zmýlil, o čemž jsem se rád nechal přesvědčit – každý další obraz byl zajímavější a zajímavější. Když jsem se v jeden okamžik pokradmu rozhlédl kolem sebe, všiml jsem si několika citlivějších povah, jak se zabývají hledáním kapesníčků, aby si mohly otřít oslzelá oka.

Ještě jednou je třeba vyzdvihnout vycizelovanou dramaturgii večera, interpretační preciznost i celkový výstup všech umělců tria (hýbali se a moc pěkně se na ně koukalo) a rovněž prostředí sálu Konventu Milosrdných bratří.Stejně tak nesmím opomenout tragickou nenaplněnost sálu. Není divu, že takto koncertů od Klubu moravských skladatelů ubývá. A to je škoda. Přiště přijďte!

Autor: Pavel Hamřík

Konkurence byla silná a Napříč se se svoji extrémní hrou bohužel nedostalo dál. Důvody zná snad jen úzká lektorská komise tvořená Doc. Jaroslavem Provazníkem (pedagog a vedoucí Katedry výchovné dramatiky DAMU v Praze), Pavlem Vašíčkem (umělecký vedoucí a režisér souboru PRKNO ve Veverské Bítýšce) a MgA. Kamilou Kostřicovou (studentka doktorského stupně studia na DIFA JAMU v Brně).

Recenzi na představení Emodrink z Elsinoru sepsala Šárka Ziková (studentka bakalářského oboru dramatická výchova na DIFA JAMU v Brně). Z tohoto značně dlouhého textu citujeme:

Avšak na ŠPÍL-BERGU se tvůrci inscenace Emodrink z Elsinoru přece jen k vytoužené metě přiblížili (...) obraz mladé generace jako bandy povrchních ubožáků bez cíle, jejichž kulturně-politickým přesvědčením je Emo, latex, techno a brutální sex (...) kreace Daniely Šiškové určitě nejzdařilejší a divácky nejzajímavější (...) Zdeněk Filipec (Barman) je herec velkého nasazení a expresivity, na jevišti působí jako neřízená střela. V dobrém slova smyslu. (...) nutné pochválit propracovaný kostým Terezy Fouskové, který změnil herce vskutku k nepoznání (...) Emodrink z Elsinoru je těžké popsat pomocí běžné slovní zásoby. Je to nápoj proklatě ostrý.

Nezkrácenou verzi recenze naleznete na adrese:
http://sites.google.com/site/spilbergdifajamu/mlada-a-experimentujici-scena-spil-berg-2010/inscenace/emodrink-z-elsinoru

Plakát studentského představení
Romeo & Julian

Plakát 10. filmového festivalu
na Fakultě informatiky

Na divadle se můžete těšit na variaci Shakespeara s názvem Romeo & Julian. Překlad Martina Hilského svérázně upravil Josef Prokeš (člen Napříč), režíruje to pankáčsky-ukrajinské duo Filipec–Junga (členové Napříč), kostýmy má na starosti Tereza Fousková (členka Napříč), původní hudbu zkomponoval Pavel Hamřík (člen Napříč) a plakát nadesignoval Tomáš Staudek (člen Napříč). V představení hrají studenti z celé Masarykovy univerzity a jako host vystoupí herec Těšínského divadla a divadla Polárka Jiří Krupica a vámi milovaný Jaroslav Koza Poliak (člen Napříč). Tvůrci slibují, že jste balkónovou scénu v takovém zpracování prý ještě neviděli.

Na jubilejním 10. filmovém festivalu se můžete těšit na studentské snímky, které napsali, natočili a sestříhali univerzitní studenti v rámci předmětu, který vyučuje Robert Král (člen Napříč). Milovníci všeho alternativního, experimentálního a podivného si budou moci pochutnat na stylizovaném dramatu Odcizení. Milovníci animovaného filmu se mohou přivést k rozkoši hned čtyřmi vtipnými snímky. Existencionální šroub utáhne drama Čekárna. Pak přijde i na hororrrr!!!! A jako bonus by měl být promítnut film Domov Roberta Krále (člen Napříč), který stejně jako ostatní kousky, bude uveden paralelně ve třech sálech.

A to nejlepší na závěr, vstup je na obě akce zdarma!
To byste po úvodním titulku nečekali, že?

Další informace naleznete na:

• www.fi.muni.cz/divadlo
• www.fi.muni.cz/festival

To je jen úryvek z bizarních monologů, které si pro sebe vedou cestující autobusu v divadelní hře Cooltourbus. Originální hru, jejímž jevištěm a hledištěm je paluba autobusu městské hromadné dopravy, uvedlo občanské sdružení Napříč.

Ve třech jízdách z Joštovy ulice do Komárova a zpět ji v sobotu večer vidělo skoro 90 lidí.

Cooltorbus: divadlo v autobuse – foto: M. Tomášková, MF Dnes

„Poprvé jsme hru uvedli na podzim, kdy jsme taky dělali tři představení. Jen jsme začínali dřív, na hru totiž musí být venku tma, aby to mělo morbidnější nádech," vysvětluje produkční Tereza Fousková ze sdružení Napříč. Kromě místa děje je na hře režiséra Roberta Krále zvláštní ještě jedna věc. Smíšení diváka s hercem. Hlasy, myšlenky vycházející z reproduktoru patří postavám ve hře. Když si ale postava přeje vychlazené „Starobahno“, donese ho hosteska jednomu z diváků. Ti pak jako slepí k houslím přicházejí k různým myšlenkám a touhám. Po smrti, pytlíku na zvracení nebo po nočníku.

Cooltorbus: divadlo v autobuse – foto: M. Tomášková, MF Dnes

Jak hlásala reklama na sociální síti Facebook a v časopise Metropolitan, šlo o „morbidně humorný příběh o lásce“. O lásce, která „ oblékla se v smích, skrývajíc se v řasách na očích“, si čte v autobuse mladý muž, svírajíc jednou rukou umělohmotné madlo a druhou meziválečného Seiferta.

Cooltorbus: divadlo v autobuse – foto: M. Tomášková, MF Dnes

Ona se mračí nad Bravíčkem a přemýšlí, jestli na ní kamarádky nemůžou poznat, že ještě neměla žádný orgasmus. „Ať přistoupí někdo krutě, hustě dobrej. Někdo jako Michael Jackson... Ježiš to je trapný, blbější přání jsem nemohla mít,“ obrátí. Ale už je pozdě. Autobus cestovky Exitus Tours, kterým zní hlas biotronika Jiřího Chárona, je autobusem splněných přání. A Michael nechce na nebeskou bránu příště klepat sám. Několik cestujících/diváků si proto vezme sebou a řádění s kudlou doprovází tanečními kreacemi.

Cooltorbus: divadlo v autobuse – foto: M. Tomášková, MF Dnes

„Líbilo se mi originální skloubení divadla a prostředí autobusu. Při jízdě se každému něco honí hlavou. Ani jsem si nevšiml, kudy jedeme,“ zhodnotil představení jeden ze „zavražděných“ Ondřej Švrček.

Řidič z Dopravního podniku města Brna, který Cooltourbus řídil, konstatoval po třetí večerní repríze, že už by dokázal některé pasáže odříkat. „Ale je to příběh spíš pro mladší ročníky,“ smál se. Sdružení Napříč teď připravuje hru Biomandragora.

Barbora Fialová
redaktorka MF Dnes

Bude dobré přiznat, že nejde o divadlo v pravém slova smyslu. Poněkud klopotný text, v němž je Shakespeare záminkou pro zobrazení generačního konfliktu, není příliš originální inventurou příběhu kralevice dánského. Je to vlastně guláš, z něhož vyplouvají napovrch možná pikantní (vulgarismy ani chlastem se tady nešetří), jindy ztučnělá sousta (otcova mudrosloví vzdychají nad životem a časem, jindy demonstrují v narážkách sečtělost autora a orientaci v brněnském kulturním terénu). Vlastně i režie a herecké výkony mají spíše ochotnický punc. Po čase není ani jasné, zda si tvůrci z toho v  karikatuře uslzeného chlapce s černou „emo“ parukou a líčením dělají legraci a k čemu tahle karikatura vůbec slouží. Budete se marně tázat po existenci či alespoň nějaké stopě Hamletovy vzpoury. A zašmodrchaný závěr vše dorazí. Nic nezachrání punkový vzhled hlavního hrdiny, který je jen vnějškovou „nálepkou“ rozzlobeného princátka. A přece má celý tento kostrbatý výlet za Shakespearem smysl. Vysokoškolský pedagog Prokeš připravuje studentské divadlo jako svérázný předmět a vlastně i psychoterapii pro své svěřence. Zanícení herců je nepřehlédnutelně nakažlivé, snad nejen proto, že je lemováno studijními kredity. Divadelní soubor působící na Fakultě informatiky už od roku 1998 je svérázným uměleckým ostrůvkem v moři suchopárné vědy. Zit ci nezit, čte bez diakritiky v sms zprávě do mobilu tento Hamlet. Právo na život Emo drink určitě má.

Autor: Luboš Mareček
Zdroj: http://www.divadelni-noviny.cz/odvar-z-hamleta

A ten Václav Klaus skutečně existoval?
vybrané aspekty tří českých mystifikačních filmů
(měsíčník Rozrazil, č. 29/2009, strana 50–53)

Sken článku A ten Václav Klaus skutečně existoval? (Rozrazil č. 29/2009, str. 50-51)

Nejen lidé, ale i mystifikační snímky mají své pozoruhodné aspekty. V následném textu se nad nimi pokusíme volně zamyslet prostřednictvím tří snad nejvhodnějších českých reprezentantů: Otrantského zámku Jana Švankmajera (1977), Ropáků Jana Svěráka (1988) a Roku ďábla Petra Zelenky (2002).

Otrantský zámek

Švankmajer vytváří vlastní osobité schéma mystifikačního dokumentu složené z části animované (plošková animace) a reportážní. Film vypráví o historikovi (Jaroslav Vozáb), který provedl archeologický průzkum zřícenin zámku v Otrhanech u Náchoda a ukázal, že zde se odehrála hrůzostrašná historie popsaná v románu Otrantský zámek Horace Wallpolea. To lze označit za hlavní mystifikační tvrzení snímku, které se režisér pokouší maskovat jako pravdivé.

Výrazové prostředky, kterými se podporuje dokumentární věrojatnost (autentičnost), jsou převzaty z běžného dokumentu: komentář, statické záběry fotografií i reportážně-inscenační metoda, například při sestupu historika do podzemí. Navozením podobnosti s dokumentem, který vnímáme dle úzu jako pravdivý, se tak přenáší žádoucí pravdivost i na mystifikační snímek. Miloš Frýba, který s historikem vede rozhovory, je skutečný televizní hlasatel a díky známosti z televizní obrazovky budí důvěru zejména u těch, kteří věří na pravdu vysílanou v televizi. Vozáb je portrétován z hlediska příběhu na věrojatných lokacích, ve zřícenině hradu, v podzemní chodbě a obývacím pokoji s knihovnou. Tato lokace má punc velmi vysoké autenticity, jelikož obdobný záběr je velmi využíván ve stovkách televizních dokumentů. Divák tento záběr velice dobře zná, a považuje jej tak za uvěřitelný. Naopak stylizované, animované sekvence věrojatnost oslabují.

Zamyslíme-li se pro zajímavost nad extrémní situací, například nad portrétem ministerského úředníka rozhodujícího o dotacích pro zoologické zahrady natočeným v kleci, můžeme konstatovat, že by takový záběr v běžném dokumentu působil snad originálně, avšak mystifikační dokument by posouval směrem k nevěrohodnosti. Zdá se tedy, že originalita ve výběru použitých prostředků může být na úkor věrohodnosti fiktivního díla. Rozhodnutí, kde originalita dílo ubíjí a kde je naopak povyšuje, je ale velmi subjektivně závislé.

Ropáci

Film pojednává o fiktivní vědecké expedici, která v severních Čechách objeví dosud neznámý druh živočicha – ropáka, jenž dokáže žít pouze ve zplodinách a musí dýchat smogové výpary, jinak nepřežije.

Smyslem mystifikace je nastolit ironický a kritický pohled na současný ekologický stav krajiny. Humor je nenápadný a jemný a vyplývá z rozporu mezi plně přesvědčivou vědeckou formou dokumentu a mystifikačním tvrzením o existenci ropáků. Humor je tedy přístupný jen divákům, kteří mystifikaci prohlédnou („vypadá to, jako by ropák jen tak lelkoval, k čemuž je zapotřebí vysoce vyvinutá nervová soustava, jakou mají například lidé“). Pro ty, co mystifikaci uvěří, zůstává stále silně podané ekologické téma.

Zdá se tedy, že obecně lze rozlišovat působení mystifikačních dokumentů na „napáleného“ a „prozřelého“ diváka. Škála je však postupná, někteří „prozřelí“ naštvaně odmítají uvěřit pravdivosti mystifikačního tvrzení (existenci ropáka), ale přitom skrytě akceptují pravdivost dokumentární formy, což vyúsťuje v postoj „je to podvod, médium nám lže“, nehodlají přistoupit na vzájemnou hru s autorem a humorná hra se pro ně stává nepřijatelnou. Jiní, v prvních fázích filmu „napálení“, se postupně během sledování mohou stát „prozřelými“. Takovýmto divákům se navíc, pokud jsou k sobě upřímní, otevírá brána sebeironického, humorného náhledu na sebe samého: „já... jsem ale naletěl“.

Snímek Ropáci je stylizován do formy vědeckého dokumentu a užívá základních atributů vědeckého díla: jmen postav (doktor Soukup), názvosloví (ropák bahenní, včetně latinského názvu), vědeckých výrazů (např. při operaci ropáka). Ve vytváření autenticity je Svěrákovo dílo velmi přesvědčivé. Dojem autentičnosti prostředí zvyšuje i taková maličkost, jakou je ušpiněné okno u terénního vozu.

Na rozdíl od Zelenkových snímků, kdy se dojem pravdivosti buduje převážně z přesvědčivých výpovědí skutečných, známých lidí, povětšinou se obracejících do minulosti, a tato minulost se zobrazuje rekonstrukcí, užívá Svěrák jak rekonstrukčních a ilustračních záběrů, tak záběrů, které mají přesvědčit, že záznam pochází z bezprostředního sejmutí předkamerové reality. Vybudit takto věrohodný dojem je režijně náročnější než v případě rekonstrukce. Jde například o scénu, v níž sestupuje průzkumník na dno pánve a posléze je na laně vytažen v bezvědomí.

Tento i jiné mystifikační dokumenty rády využívají postavy kameramana či reportéra. Divák je má totiž s žánrem dokumentu asociované, a tak jejich přítomnost zvyšuje důvěryhodnost celého díla. Kameraman je poprvé uveden vypravěčem (postavou) a zobrazen jako jeden ze členů expedice. Později vidíme, jak kameramana i s kamerou spouští ostatní na lanech dolů. Otázku, jak je to možné, když kameru vidíme, Svěrák vysvětlí později přiznaným komentářem: „pro jistotu natáčíme oběma kamerami, jistíme se tak pro případ, že by materiál nevyšel“. (Mimochodem obdobný způsob fiktivního natáčení událostí dvěma kamerami užívá i snímek Záhada Blair Witch.) Svěrák zřejmě usiloval o to, aby vyvolal dojem autentického záznamu, ale aby přitom neporušil logiku okolností natáčení.

Sken článku A ten Václav Klaus skutečně existoval? (Rozrazil č. 29/2009, str. 52-53)

Rok ďábla

Film portrétuje hudebníky Jarka Nohavicu, Karla Plíhala, Františka Černého, skupinu Čechomor, Jaz Colemana a dokumentaristu Jana Holmana a mapuje jejich vzájemná setkání, včetně jejich zkušeností s protialkoholní léčebnou, koncertováním a zázrakem – samovznícením.

Základem jsou výpovědi a vzpomínky hudebníků. Jsou přitom převážně portrétováni vsedě v prostředí různých zkušeben či vlastních domovů. Dokonce tu v případě dokumentaristy Jana Holmana nechybí ani pro žánr obligátní pokoj s knihovnou. Jejich vyprávění v minulém čase přechází často do stylizované rekonstrukce doprovázené výpovědí mimo obraz či posléze do přímé rekonstrukce, v níž jednotliví účastnící jednají a hovoří. Strukturálně tedy běžný, dokumentaristicky rekonstrukční postup.

Způsob, jakým zvládnou účastníci své výpovědi, je v tomto případě základním atributem autenticity. Režisér zde vede (ne)herce k tomu co možná nejsuchopárněji říct daný text, kterým dokládá některou z minulých událostí. Výpovědi vyznívají povětšinou přesvědčivě, nutno dodat, že jejich ztvárnění je snazší než dosáhnout přesvědčivosti v emocionálně zabarveném projevu, který má působit skutečně autenticky. (Emoce vytváří režisér především prostřednictvím Nohavicovy hudby). Z tohoto pohledu měl Jaz Coleman náročnější úkol než jeho herečtí kolegové.

Existuje rozdíl mezi autenticitou, která má působit absolutně realisticky (věrohodný podvrh), a autenticitou věrohodnou danému hranému filmu, kde se v podstatě ustanoví vzhledem k žánru a tématu konvence mezi hercem a divákem. Z tohoto hlediska by nebylo možné téměř žádný záběr z hraného filmu vestřihnout do filmu dokumentárního, byť i fiktivního. V částech rekonstrukčních divák v podstatě mění své nároky na autenticitu hereckého projevu (na základě úzu ji fakticky snižuje), jelikož si uvědomuje, že jde o rekonstrukci, která se nesnaží být a působit jako bezprostřední zachycení události. I tuto polohu zvládli neherci mimořádně dobře. Z hlediska neherců k tomu přispělo jednak natáčení v pospolitosti, čímž režisér eliminoval jejich potenciální nervozitu, a jednak natáčení v jejich přirozeném prostředí – koncertních sálech, zkušebnách a protialkoholních léčebnách.

Mezi další prostředky k dosažení věrojatnosti slouží Zelenkovi dokumentaristická ruční kamera z ruky, užívání transfokátoru, zejména v úvodním referátu o případech samovznícení. Ke zvýšení věrojatnosti přispívá dále užití fotografií a záznamů z koncertů a televizních pořadů (šokující nepravdivá reportáž o tom, že Nohavica žádné písně nenapsal /sic!/, či debata s moderátorkou skutečného televizního pořadu Sedmička Jitkou Obzinovou). Nejen v tomto filmu se tak obecně spoléhá na divákovu, ač možná nevědomou, víru v pravdivost médií.

Smyslem Zelenkova fiktivního sdělení je převážně docílení komického efektu (např. nepovedený koncert se zapáleným krojem), ale film také mimochodem originálně přiměje k zamyšlení nad sebou samým, zejména u Nohavicovy teorie alkoholového kopce. Je na ní vidět, že nejzajímavější je taková mystifikace, na které je kus pravdy.

Absolutní mystifikace

Nabízí se tedy obecná otázka po smyslu snahy o vytvoření dokonalé mystifikace, díla, kterému by všichni recipienti uvěřili. Takové dílo může sloužit k manipulaci, vyvolání paniky, jako usvědčující důkaz – podvrh při soudním přelíčení, pokud je jeho obsah závažný. Pokud je jeho obsah banální (a z hlediska věrojatnosti tím pádem konvenčnější čili uvěřitelnější), jde jen o zbytečnou mystifikaci, lež. Na svět tak přijde dílo, jehož předobraz nikdy neexistoval, ale v zásadě nejestvuje jediná námitka, proč by existovat nemohl. Již Zich ve své Estetice dramatických umění píše: „Čím je práce umělcova naturalističtější, tím méně je tvůrčí.“ Jestliže u běžného, ať už mystifikačního, či hraného filmu, existuje vazba mezi skutečností a jejím byť stylizovaným zobrazením, u absolutního mystifikačního filmu tato vazba splývá, tj. neexistuje vůbec. Zdá se, že odhalování této vazby, nacházení analogií mezi životním obzorem a dílem, je podstatou toho, co diváka na filmu (a umění) zajímá a přitahuje. U absolutního mystifikačního filmu se nedostává divákovi pocitu nadhledu, hry, spiklenectví mezi ním a autorem. Dobrá mystifikace počítá s tím, že její lživost bude (časem) odhalena.

Vrátíme-li se nakonec k názvu tohoto textu, tak možná že i existence Václava Klause bude jednou předmětem diskuse na téma mystifikace.

Za první mystifikaci v kinematografii je snad možno označit stylizovanou reportáž Georgese Meliese a Charlese Urbana, kteří natočili Korunovaci krále Eduarda VII. v roce 1902, několik týdnů před provedením vlastního korunovačního obřadu, o které referuje Sadoul ve svých Dějinách filmu. Za zdařilou mystifikaci se považuje rozhlasová hra Válka světů Orsona Wellese z roku 1939.

Pokud budeme hovořit o novodobější produkci, zjistíme, že velmi časté jsou (částečně) fiktivní dokumenty hudební, které pojednávají o fiktivních kapelách, zpěvácích apod. Ze světových jmenujme například The Rutles – All You Need Is Cash (Eric Idle, Gary Weis, 1978), The Spinal Tap (Rob Reiner, 1984), Vichřice (Christopher Guest, 2003), Nonstop párty (Michael Winterbottom) a z českých zejména filmy Petra Zelenky Visací zámek, Mňága – Happy End, Rok ďábla či Vynález krásy Marka Najbrta.

Další témata fiktivního dokumentu jsou rozmanitá: Zapomenuté stříbro o fiktivním filmaři Colinovi McKenziem režiséra Peter Jacksona (1995), Zelig (Woody Allen, 1983), krátký Herzo- gův snímek Za dalších deset tisíc let (v rámci kolektivního projektu Dalších deset minut I, 2002) o africkém kmeni, který až dodneška žil na úrovni doby kamenné, Stardom režiséra Denyse Arcanda, který popisuje vzestup a pád supermodelky (2000), Delikátní umění parkování o práci policisty (Trent Carlson, 2003).

Robert Král

Robert Král, narozen 1976, absolvent režie FAMU v Praze a Fakulty informatiky MU v Brně. Je spoluzakladatelem kulturního občanského sdružení Napříč (www.napric.cz).

Kdo je V. K.?
rozhovor s režisérem Robertem Králem vedl Josef Prokeš
(měsíčník Rozrazil, č. 29/2009, strana 54–55)

Sken článku Kdo je V.K.? (Rozrazil č. 29/2009, str. 54-55)

Brněnské sdružení Napříč nedávno uveřejnilo nezávislý dokumentární snímek s názvem Kdo je V.K.? Tento film byl natáčen běžnou digitální kamerou s minimálním rozpočtem v podstatě na koleně, mezi účinkujícími vystupuje prof. Petr Oslzlý a Michal Viewegh a byl přijat již na tři festivaly krátkých filmů v ČR. Rozhovor s režisérem filmu Robertem Králem o médiích a mystifikaci uskutečnil Josef Prokeš.

Kdo se skrývá za tajemnou zkratkou V.K. a o čem snímek vypráví?
To bych nerad z dramatických důvodů na začátku rozhovoru prozrazoval, nejlépe bude, když se na snímek podívá čtenář třeba na internetu sám. Ale abych vám aspoň něco prozradil. Zjistili jsme, že existence jistého člověka je zcela smyšlená. Malá nápověda: Jára Cimrman to není.

Snímek Kdo je V.K. je jediným zástupcem mystifikačního žánru ve vaší filmografii?
Ano, máte pravdu, mluvme o něm raději jako o mystifikačním snímku, abychom nemohli být nařčeni z úmyslu šířit poplašnou zprávu. Před třemi lety jsem natočil mystifikační snímek Memplex, pojednávající o teorii memů. V kontextu jiných mystifikačních snímků je na něm snad zajímavé to, že se snaží mystifikovat diváka tím, že existuje zajímavá sociologická teorie zvaná memetika. Jenomže ona ta teorie opravdu existuje. Její existencí byl překvapen i můj zvukař, který na snímku skoro čtvrt roku pracoval. No, to jsem to asi neozřejmil. Zadejte si prosím do Googlu a uvěříte. Vypadnou na vás Blackmooreová, Dawkins, koadaptovaný memový komplex a sex. Dneska už místo novin a televize ověřujeme pravdu tam.

Tím jsme zavadili o tematiku mediální reality, která je ve filmu patrná. Kdo ze známých osobností ve snímku vystupuje?
Chtěl jsem, aby ve snímku dostaly prostor známější osobnosti, aby diváci na vlastní oči viděli, že podobný názor můžou mít i jiní, nejen já. Někteří se bez skrupulí vyjádřili, například spisovatel Michal Viewegh či ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý. Jiní ale v uvedeném filmu vystupovat zdvořile odmítli. Po jejich rozhodnutí jsem nepátral. S redaktorem Jiřím X. Doležalem jsem mluvil krátce po telefonu a vyvstalo mezi námi malé nedorozumění, které bych se rád na tomto místě pokusil osvětlit dodatečně. Ptal jsem se jej, zda by ve snímku nezahrál, že se není čeho bát, a myslel jsem tím, že se není třeba bát hereckého výkonu. Pan Doležala se to ale dotklo a dostal jsem oprávněnou lekci ze slušného chování. Dneska už ke každému trochu známějšímu člověku pro jistotu přistupuju jako k neohroženému hrdinovi a panu Doležalovi se tímto dodatečně omlouvám. Opravdu jsem to nemyslel zle a jeho vnímání situace chápu. Marihuanu ale stále nekouřím.

Jakým způsobem myšlenka o virtuální podstatě V.K. přišla na svět?
Náhodou. Můj malý, tenkrát snad čtyřletý synovec jednou sledoval televizi a u toho se svlékal, protože se měl jít koupat. Pak se ale najednou zarazil a zeptal se, zda jej nemůže politik právě hovořící v televizi vidět, protože on jej přece vidí. Celá rodina se tomu zasmála a jeho tatínek mu vysvětlil, že to jen my vidíme politika. V ten moment se najednou televize z ničeho nic vypnula, asi nějaká pojistka rupla nebo co, a my jsme najednou neviděli nikoho. Synovec pronesl: a už není. Názorněji to snad objasnit už nešlo. Pak následoval jen systematický vědecký průzkum.

Mluvíte o vědeckém průzkumu. Na co dalšího jste při něm přišli?
Například jsme zjistili, co Václav Klaus neřekl. Hodláme seznam zaslat webmasterovi příslušných stránek. Například V.K. neřekl, že se rád převléká do dámského prádla. Neřekl, že by měl pocit, že v Evropě není nejdůležitějším politikem. Neřekl, že by přepral Chucka Norrise.

Nepokoušeli jste se osobně prověřit, zda V.K. existuje?
Pokoušeli. Náš reportér (Zdeněk Filipec) se z tohoto důvodu vypravil až na Pražský hrad. Hned u hradní stráže se zeptal, zda by mohl jít Vašek na chvíli ven. Hradní stráž ho... slušně řečeno... no, napište jen, že mu nevyhověla. I tím lze existenci V.K. jako skutečné osoby zpochybnit.

Vy osobně v existenci Václava Klause věříte?
Používáte správné slovíčko. Věřím. Ale žádný konkrétní důkaz pro jeho existenci nemám.

A kdyby vás přijel osobně navštívit a potřásl vám rukou?
To by byl bezesporu nepochybný důkaz potvrzující jeho existenci. Pokud by to tak bylo, tak bych mu rád vzkázal, pane redaktore, že mě najde v Řečkovicích, na ulici xxxxxxx 21, nejlépe večer.

Čistě hypoteticky, co myslíte, že by pro společnost byla lepší zpráva? Kdyby existoval, či nikoli?
To je zavádějící otázka. Kdyby neexistoval, znamenalo by to, že jsme manipulováni médii ještě více, nežli si myslíme. Avšak jestli je to horší, nežli být manipulováni prezidentem, to si netroufám hodnotit. Média ani prezidenta jsme si sami nezvolili.

Diskutujeme tu o jeho (ne)existenci. Myslíte, že má něco společného s Bohem?
To si já nemyslím.

Josef Prokeš

Hraje autobus v tom představení nějakou zvláštní roli, nebo je to v něm jen proto, že je to neobvyklé?
K inscenování v autobuse nás vede primárně naše narcistně egoistická touha po originalitě. Takto pojatých představení neskromně myslím nenajdete v Evropě mnoho. Sekundárním důvodem je, že děj původní hry Autobus splněných přání z tvůrčí dílny Napříč se odehrává v autobuse. Autobus a prostředky veřejné dopravy vůbec jsou přitom místem, kde se setkává poměrně široký vzorek populace, avšak s minimální mírou nějakého hlubšího, mezilidského kontaktu. Cestujeme-li nějakým veřejným prostředkem, a obzvláště sami, dáváme v něm prostor svým myšlenkám, obavám a úvahám o ostatních cestujících. Právě kontrast různých vnitřních myšlenek rozličných cestujících a úzkostlivě naplňovanou normou chování ve veřejném prostoru je dramatickým motorem této morbidně komediální hry. Kontext skutečného autobusu tento dramatický model posilňuje a ozvláštňuje. Navíc zasazení některých diváků do role cestujících by na normálním divadelním jevišti vždy zůstalo ve stylizované nadsázce. A do třetice: psychoanalyticky vyložitelným důvodem je, že můj děda byl řidičem autobusu.

Zeptám se jinak. Co přináší představení odehrávané v autobuse?
Snažíme se hledat inscenační možnosti pro divadlo v různorodých formách. Idea nepravidelné dramaturgie a prostoru, která byla novátorským činem zhruba před dvaceti lety v konceptech brněnských divadelníků z provázku (Srba, Scherhaufer), je dnes nejen pro svoji statičnost už ohraná a vyčpělá, i když se jí zoufale ze setrvačnosti a nedostatku touhy po vlastní profilaci některé brněnské scény nadále drží. Pohyblivý prostor nám poskytuje další možnosti, ale má samozřejmě specifická úskalí. V tomto případě jde o autobus, ale už v roce 1999 jsme inscenovali představení Labyrint světa, kde se představení odehrávalo po celé budově fakulty, kdy diváci a herci procházeli prostorem od počítačového sálu až na střechu. Pokoušíme se do našich počinů zakomponovávat také různé sociální prvky. K minulému Cooltourbusu se například váže reality hack Mrtvo v Brno, který proběhl v brněnských ulicích. To, co nás zajímá je vyjádření vnitřní, tématické dramatičnosti libovolnými, tedy i absolutně nedivadelními prostředky. To byl ostatně i případ vernisáže Nekompromisně napříč, kdy diváci sami vhozením obnosu spouštěli po galerii rozmístěné atrakce a reálný sex na schodech galerie byl již iniciativním dotvořením postoje k umění angažovanými diváky. Jsme zkrátka Napříč.

Snažila jsem se přechozími dvěma otázkami zjistit, o čem zhruba představení bude. Dá se stručně odpovědět?
Jde o lehce morbidní komedii, na pomezí rozhlasové hry a alternativního divadla. Ve zvláštním autobuse cestuje několik svérázných postav počínaje obhrouble pivním Lojzíkem, přes psychoticky působícího Dalibora po romanticky nesmělého hošíka Romana. Každý z nich kromě groteskního rozměru má i svůj rozměr lehce tragický, stejně jako my ostatní. Cestujícím se na zvláštní lince začnou postupně plnit přání, která se jim honí hlavou. Události ale naberou jiný směr, když si pubertální Renata přeje, aby nastoupil Michael Jackson...

Děkuji za odpověď. Dodám jen, že Cooltourbus pojede v sobotu 3. dubna 2010 a k dispozici jsou poslední lístky.

Více info naleznete na stránkách projektu:
http://www.napric.cz/cooltourbus

Milan Magni – Hladina (modrá), 2000
www.spilberk.cz

A překvapit jsem se věru nechal. Vstoupil jsem do prostor, kde mi paní šatnářka odejmula kabát. Hned poté jsem přistoupil k dámě další, nabízející k prodeji katalog k výstavě. Listuji v něm: šok, údiv – Mark Rothko. Díla kopírující Marka Rothka, znělo mi v hlavě. Katalog jsem po prvních sedmi stranách zavřel, nezakoupil a spěchal do druhého patra přesvědčit se, zda jsou mé pocity oprávněné. Vstupuji do prostor výstavy. Dlouhá chodba, na levé straně visící obrazy. První obraz mne přesvědčil, že jsem se nemýlil. Velký červený čtverec ohraničený jinou barvou, nápadně podobným způsobem jako u Rothova díla. Procházím chodbou, sleduji další obrazy. Jsou o moc lepší hlavně v tom směru, že jsou „originálnější“. Malíř je opravdu velmi zběhlý v používání a překrývání barev. Některé prostupující barvy jsou kouzelné. Zvláště v jednom z děl jsem objevil úžasnou modrou barvu, která lehce vystupovala z jinak temného pozadí. Avšak i u některých z těchto obrazů mi vadily zásahy, které na obrazech vůbec nemusely být a působí dojmem, jako by je autor domaloval po ukončení promalované plochy. Připadá mi to jako zásah do hotového obrazu, jakoby k obrazu přišel někdo jiný a domaloval několik linek, aby bylo dílo „zajímavější“. Myslím si ale, že by dílo působilo mnohem osobitěji bez onoho zásahu. Pomalu se blížím ke stěžejnímu dílu autora, jak jsem se později dozvěděl.

Milan Magni – Čočky, 2005
www.spilberk.cz

Vcházím do místnosti a můj pocit úzkosti vzrůstá, jsem zmatený a nevím, co si mám o uznávaném umělci myslet. Procházím tři místnosti a moje úzkost se mění ve vztek. Už nejsem schopný vnímat výstavu a jen čekám na zahájení vernisáže. Zjišťuji, že pan Magni ještě nedorazil a rozhodnu se seběhnout do přízemí pročíst si katalog, doufaje, že v něm najdu vysvětlení. Není příliš času, vernisáž se blíží a já narychlo pročítám úvodní stranky. Konečně nacházím ono magické slůvko „Rothko“. „Formálně bychom jej (Milana Magniho) mohli zařadit mezi následovníky velkých malířů 20. století, jako byli Marko Rothko, Jackson Pollock, Georges Mathieu nebo Antoni Tàpies.“ Informace o tom, že ho inspiroval Rothko, mě lehce uklidnila, stejně se však těším na bližší vysvětlení autora. S očekáváním vybíhám do druhého patra a vyčkávám na zahájení vernisáže.

Milan Magni – Zahrada, 2009
www.spilberk.cz

Vernisáž začíná. Mluví ředitel Muzea města Brna – hradu Špilberk pan Cyprián a kurátorka výstavy Marcela Macharáčková. Všichni si navzájem děkují, paní kurátorka mluví o tom, jak je pan Magni úžasný, hraje si s barvami, prostorovými vztahy na plátně a podobně. Velice pěkná řeč, ale nedala mi to, po čem jsem tolik toužil, totiž vysvětlení. Poté přichází zásadní věc. Paní kurátorka mluví o sérii nejnovějších obrazů (Rám příštích obrazů, Zrcadlo, Příběh čtverce…), které mnou tak pohnuly a vyvedly mě z míry. „Obrazy v těchto místnostech jsou vrcholem autorovy tvorby.“ Autor přikyvuje a mě je zle. Nedokážu pochopit, jak může být vrchol uznávaného malíře, když použiji tvrdých slov, takřka kopie Rothkových obrazů. Začíná mluvit autor a já stále doufám, že svůj „vrchol“ popíše blíže, poví několik slov o tom, jak obrazy vznikaly, kde čerpal inspiraci, co ho vedlo k tomuto tolik známému stylu malby. Pan Magni však místo toho pozve všechny zúčastněné do blízkého sklípku s příslibem kvalitního vína a příjemné muziky. Moje myšlenky jsou jasné, musím se ho zeptat. Bohužel nejsem schopen vymyslet žádnou konstruktivní otázku. Přicházím k panu Magnimu s jedinou otázkou: „Když jsem přišel do této místnosti, napadlo mne jediné jméno, Mark Rothko. Můžete mi to vysvětlit?“ Umělec mě odkáže na svůj katalog, kde je prý napsáno o inspiraci Rothkem, ale důrazně připomíná, „nejen jím“. Nevím jak zareagovat, v rozhovorech nejsem příliš zběhlý. Magni se otáčí a já odcházím nespokojen. Cestou do šatny si říkám, že ho ještě musím zkontaktovat a prozkoumat pro mne tolik důležitý odkaz v jeho obrazech. Před odchodem si kupuji katalog s pocitem, že snad najdu něco zajímavého. Nacházím. V již citované větě je důležité slovo, které mě rozněcuje. „Formálně bychom jej mohli zařadit mezi následovníky…“ znechuceně odcházím na pivo spravit si chuť.

Výstava potrvá do 18. dubna 2010.
Více informací naleznete na webu www.spilberk.cz

Jindřich Martinec

Událost na Facebooku:
http://www.facebook.com/event.php?eid=337644964769

V útulném břeclavském klubu Piksla na ulici Národních hrdinů budou všichni fanoušci nekomerčního filmu moci shlédnout vybrané nezávislé snímky sdružení Napříč v režii bývalého štamgasta nejpochybnějších břeclavských pajzlů Roberta Krále.

Program:

1. Doprdelesvěta!
   výprava tří frajírků z města do podivuhodně magické vesnice, která žije svými svéráznými pravidly. V hlavních rolích hrají studenti JAMU.
   31 minut
2. Kdo je VK?
   mystifikační dokument reflektující vztah mediální reality a skutečnosti v provokativním balení. Promluví zde i Michal Viewegh a Petr Oslzlý.
   17 minut
3. Memplex
   ukázkový experiment pro dokumentární film založený na nové vědní disciplíně teorii memů se vymkne hlavnímu vědci z rukou.
   23 minut
4. Dušičky
   černo-humorná televizní mikrokomedie o kšeftaři s pohřebními věnci s Bořivojem Navrátilem v hlavní roli.
   17 minut
5. Domov
   artistní snímek zachycující mezigenerační konflikt, který vede k tomu, že mezi vznikne dědou a vnukem vyroste neviditelná zeď.
   9 minut

První z dílů, na kterých se podílel, bude vysílán již v úterý 9. března ve 20:00. Má název „Jdu za láskou“ a jde o 173. díl řady. Spolupracoval zde jako autor scénosledů, které jsou podkladem pro scenáristický tým; ten čítá i zavedená jména jako Ivo Pelant (např. Sněženky a machři, Když se slunci nedaří), Marcel Bystroň (Kabriolet) a další.

Na otázku, zda zanechal v seriálu nějakou nesmazatelnou autorskou stopu, odpovídá: „Například mi jednou ujela myšlenka a do scénky, kdy primář zabaví pacientovi obraz aktu, jsem nadhodil repliku: A máš po pi*i! Všechny takovéto nesmazatelné stopy byly naštěstí zkušeným okem dramaturgie pečlivě smazány a zrevidovány, a proto si i díly, na kterých jsem se podílel, mohou zachovat vysokou a kultivovanou úroveň, na jakou jsou diváci oblíbeného seriálu zvyklí.“

Popřejme proto seriálu, aby si i nadále udržel svých pravidelných, více než dva miliony diváků a připišme si další drobný zářez do zápěstí idey Napříč.