V úterý 18. října 2011 odehrálo Napříč.cz jednu z posledních repríz hry Biomandragora 2.0.

V příjemně alternativním prostoru Café Práh ve Vaňkovce se sešlo kolem sedmdesáti diváků, kteří si tento večer nechali naservírovat svéráznou zábavu, skvělé herecké výkony a na závěr i neočekaný zvrat způsobený samotnou Jiřinou Příč. Z důvodu nemoci představitelky hlavní ženské role Veroniky Troppové došlo i na alternaci Lukrécie, které se s přehledem a šarmem chopila Kateřina Zoubková.

Napříč.cz chystá derniéru představení Biomandragora 2.0 na 29. listopadu 2011 v prostorách klubu Šelepova. Nenechte si proto tuto poslední možnost rozhodně ujít!

námět, fotografie, postprodukce: Tereza Fousková * účinkují: Romana Adámková, Jan Scheyer, Jaroslav Poliak, Dita Dlabolová, Radoslav Matúška * © proFidivadlo, 2011 – Litovany

fotoromán Léto pod Šírákem - strana 1

fotoromán Léto pod Šírákem - strana 2

fotoromán Léto pod Šírákem - strana 3

fotoromán Léto pod Šírákem - strana 4

Proč na Lidice jít?
Pač na základní škole, když vám o tom paní čelka vyprávěla, tak ste se dloubali v nose a houbeles tak o národní historii víte! A nebojte nejni to černobílej dokument, jaký ste viděli v kině na VŘSR. Když budete chtít, tak si i popláčete.

Udělali na vás tvůrci svým filmem dojem?
Tvůrci se museli držet historickejch souvislostí, jináč by jim pamnětníci vyčetli, že tak to tenkrát přece nebylo, i když si prdlajs pamatují. Jenomže zas někeří jinčí diváci dávaj přednost zase vymyšlenější látce, hlavně dyš to bude silný drámo. Někdo holt zívá nad dokumentem a chce se na to dívat z rozumový stránky, jinej touží po emocích a trochu toho vybájení si cení. Pro některý to bude zavánět patosem, jinýho se to zas nedotkne. Kritizovat tak bude dycky půlka diváků.

Lze Lidice považovat za velkofilm?
Jo, to se myslím na české, to podtrhněte, poměry povedlo, dostat tam i trochu velkoleposti a silnejch vobrazů. Myslím, že lidi jsou v zásadě pyromani a jak někde něco hoří, tak se na to rádi podívaj. Děsí je to a fascinuje zároveň. Už vod pravěku. Taky u požáru Národní divadla, exhibice Husa i Palacha si přišli na svý, je to holt naše národní tradice.

Co si myslíte o králících?
Jo, to je jedna z moc hezkejch scén, jak ten četník, kerej přežil sedí vopuštěnej mezi těma králíkama. Blbý ale je, že těch králíků honí moc scénář. To je největší bolístka. Je tam linka synovraha Šímy (tradičně chválenej Roden), jeho invalidní ženy (tradičně chválená Bydžovská), jeho milenky (Fialová-šťabajzna), četníka (Luknár), padělatele (asi polák, ale skvělej) a plno mladejch a divák moc neví s kým se identifikovat a skrz koho celej příběh prožít. Potenciál byl ve všech. Idea, že vlastně synovrah je toho všeho “ušetřenej”, je nosný.

A jak by dopadl film v porovnání s ostatními českými porevolučními filmy, které se obrací zpět do druhé světové války?
Musíme si pomáhat zůstává majstrštykem, scénář je jak víno, jsou tam překvapivé dramatické paradoxy a herci celý dojem umocňují. Protektor zase dává Lidicím na zadek ve štýlovosti, jak v obraze, tak hudbě a hlavně je mnohem rytmičtější. Tmavomodrej svět trochu dojel na ohranost milostnýho trojúhelníku. Každej ten film, včetně Lidic, je ale natočenej slušně. Já preferuju ale ležáky.

Mají šanci Lidice na Oskara?
Asi né. Ale ne to proto, že by to nebyla oskarová látka, to naopak. Ale bojím se, že atentát na Heydricha není moc přesvědčivě natočenej a hlavně události kolem nejsou dostatečně vysvětlený těm, co si o česku myslí akorát to, že tu pěstujem řepu a prezident krade průpisky.

Byl konec školního roku. Jaké by od vás dostaly Lidice vysvědčení?
Za kameru a výpravu jedna mínus, stejně tak za výkony hlavních (paradoxně spíše mlčících) herců, dvojku za námět, režii a střih a trojku za epizodní postavy a nedočesanej a místy zdlouhavej scénář.

Díky za rozhovor.

Touhle volně citovanou větou si jedna z divaček rozhořčeně ulevila po shlédnutí premiéry dokumentu “Film jako Brno”. Nevědomky tak vlastně zformulovala téma xenofobie v (české) společnosti, které se pokoušel film skrze události v něm zachycené reflektovat. Ale popořadě.

zdroj: www.facebook.com/filmjakobrno

Na počátku byl první máj. Lásky a pochodu údajných neonacistů čas. V tento se den totiž rádi tihle mladí a udatní mladí mužové promenují po Brně, aby předvedli svá mužná těla a bujné hřívy před dychtivými zraky snědých rómských krasavic z Cejlu. Neopomíjí u toho ani zapůsobit na city dívek skrze lásku k vlasti a sborově za pochodu recitují:

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

Soky těchto jinochů je parta, která se snaží (nejen) opálené dívky naopak okouzlit svým čistým charakterem a citlivostí, neb Cejl je pro ně místem, kde borový zavání háj a o lásce šeptá tichý mech. I vydali se brněnsky blokovat onen průvod dělníků, které hanlivě častují slovem “nácek”.

zdroj: www.facebook.com/filmjakobrno

Do hry o přízeň cikánek vstupují další. Politikové stojí v bezpečí o kus dál, rozumně vykřikují “chlapi, neperte se” a po očku sledují, jaký to udělá dojem. To uniformovaní policisté jsou jiní kabrňáci. Trhají skupiny dělníků i blokádníků od sebe holýma rukama (tedy až na pendreky, které v nich svírají). A novinář se zase rád blýskne před Eržikou svým bystrým postřehem, když upozorní (se sotva postřehnutelným pozvdechem) na to, že se vlastně nikdo vůbec nepere. A zvířátkům v zoo je to úplně šůma.

Takovýto bizár, jak jej sami nazývají, se s trochou nadsázky rozhodli portrétovat mladí filmaři z prvního ročníku dokumentu FAMU (ano, to jsou ti, co na ně platíme daně a oni pak mohou popíjet do časných ranních hodin v hospodách) pod vedením pedagoga a režiséra Víta Klusáka (ano, to je ten, který nalákal důchodce a chudé na periferii za nejlevnějším, žel neexistujícím hypermarketem, aby se jim vzápětí vysmál ve svém filmu Český sen). Výsledný dokument, skromně pojmenovaný “Film jako Brno” měl premiéru před zhruba třemi stovkami diváků ve vydýchaném sále Břetislava Bakaly a následovala po něm diskuze.

zdroj: www.facebook.com/filmjakobrno

Sedmdesátiminutový film je členěn do sedmi kapitol podle hlavních táborů prvomájového panoptika. Mají zde prostor novináři, dělníci (alias neonacisté), policisté (alias antikonfliktní tým), romové (alias romové), politikové, blokádníci a také návštěvníci a zvířátka v zoo (alias nezúčastnění).

Dramaticky, emocionálně i autorsky nejvýraznější byla asi kapitola Robina Kvapila, který nechal zaznít slova zapšklého protirómsky naladěného anonyma, jehož řeč doprovázel obrazem potulujících se rómů. V diskuzi pak student jasně vyjádřil svůj názor, že “náckové jsou zmrdi”, nicméně faktem zůstává, že ve své kapitole nenechal ani on žádného róma promluvit.
S lyrikou na politiky šla Natálie Císařovská, která nechala číst různé postavičky zevlující na politických mítincích ukázky z Máchova máje.
Schopností obrazové metafory se blýskla Kristýna Bartošová, když po skandujících slovech blokádnického davu o jednotě černých a bílých střihla na ležícího černo-bíle žíhaného psa.
S největším úspěchem publika se asi setkala scénka, kterak se policista mile nemotorně oblékal do pláštěnky, ač autor ve své řeči zdůraznil, že si práce policie velmi váží.
Oč zajímavěji zněl koncept poslední kapitoly ze zoo zprostředkovat pohled těch, kteří se prvomájové taškařici nezúčastnili, o to méně přesvědčivěji vyzněla jako závěr celého filmu. To ovšem není problém primárně režiséra dané kapitoly, ale spíše celkové dramaturgie. Co však autorovi lehce vytknout lze, je, že sice nápaditě umístil do obrazu titulky vystihující, co si myslí přežvykující zvířátka, avšak fakt, že šlo o názory převzaté z internetových diskuzí neměl divák možnost dešifrovat a tak nápad působil nakonec lehce infantilně.

zdroj: www.facebook.com/filmjakobrno

Největší problém celého filmu by vlastně mohl formulovat novinář portrétovaný Klusákem v první kapitole, který potvrdil pravidlo, že bez konfliktu není reportáže (a ani dokumentu).
Z diskuze vyplynulo, že vlastně téma celého filmu vidí jednotliví autoři dost odlišně. Někteří jako atmosférickou koláž jednoho prvomájového dne snímaného sedmi kamerami, jiní jako potvrzení smyslu na účasti v brněnské blokádě, boji proti xenofobii a nutkání upozornit na to, co vy tupci nevíte, že náckové jsou špatní, áno!
Tak či onak, přes všechny výhrady lze konstatovat, že se studenti za své dílo stydět zdaleka nemusí, odvedli kus poctivé práce a je furt lepší, že čas trávili za kamerami a ve střižně, než aby byli součástí onoho bizáru.

Robert Napříč

"Už jste se někdy o něco pokoušeli? O něco velkolepého, úžasného, nekonečně originálního a hlavně o něco úplně vašeho? Začali jste? Ale nedokončili, co? ... tak jděte do prdele."

Váš tvůrčí duch

přebal DVD

Lamači - záběr z filmu

Lamači - záběr z filmu

Lamači - záběr z filmu

námět, režie: Šárka Mattová * hrají: Zdeněk Filipec, Dita Dlabolová, Tereza Fousková, Otakar Hypš, Barbora Beňušová * mluví: Zdeněk Filipec, Daniel Pelíšek, Jakub Matušinec, Barbora Beňušová, Šárka Mattová * kamera: Jiří Krupica * střih: Šárka Mattová

Podívejte se na snímek Lamači...

plakát koncertu

Vstoupit za černou oponu do prostoru nádvoří domu pánů z Kunštátu se smělo jen po zaplacení 70 Kč. Ale nikdo si nestěžoval, na nadvoří kavárny 3trojka bylo totiž pozdvižení: Furré si přišlo vyskočit z pytlíku bonbónů a zahrát si společně s Bednou odložených hraček. A navíc navštívilo tuto akci Napříč, aby podpořilo svého koně. Ano, skladatel a perspektivní člen Pavel Hamřík byl jedním z odstavených plyšáků. Prostor nepraskal ve švech, jediné, co večer prasklo, byla přepjatá unavená struna a později také tajemný hrkotavý struník. Struna byla vyměněna při vzpomínce na Stopařova průvodce po galaxii, ale ten struník! Nenašel se nikdo, kdo by měl v kapse nový...

Bedna odložených hraček (foto: Tereza Fousková)

Bedna odložených začínala lehce po osmé hodině. Zpěvačka Mariana Koutská s modrým ručníkem a ohnivými vlasy se usmívala a každému vykouzlila lepší náladu. Zpívala česky, zpívala anglicky a zpívala i francouzky. Papijón ladně létal po nádvoří hlubokých modrých vlnách zvuku, které se lámaly o stěny, odrážely se zpět a vracely se jako dozvuk. Naštěstí zvukař věděl, co s tím, takže českým textům bylo i rozumět. Basák Jan Mikota s ručníkem s motivem tu a tam taky zpíval a svým chraplákem dal námořnickou skočnou jako ostřílený mořský bard. Bubeník nebyl téměř vidět, ale naštěstí byl slyšet. Kytarista Radim Bondy s ručníkem hrál tak, až trhal struny, díky čemuž se i většina diváků bez ručníku dozvěděla, proč ty ručníky vlastně mít po ruce kolem krku. Pavel Hamřík byl povětšinou schovaný ve stínu sochy v rohu pódia, avšak ukázal, že je opravdovým multiinstrumentalistou: hrál na elektrickou kytaru, na klávesy a ve finále i na basu. Bez ručníku a trsátkem!

Pavel Hamřík – Bedna odložených hraček (foto: Tereza Fousková)

Až za tmy se na pódiu objevila bonbónová náplň. Zpěvačka a kytaristka Marta Svobodová si z Budoáru přinesla naléhavost textů s poetickými nářky a tragickými vzdechy. Basista Ondřej Hofírek stoupal a klesal ve složitých démonických líniích a k tomu mu poblikával do rytmu jeho gadget na hrudi. Klarinetista Tomáš Doležal a bubeník Petr Fučík zas čvachtavě po lachtansku využívali možností dobře znějících elektonických mašinek a efektů: MIDI klarinet vykrajoval líbezná sóla a zastával v podstatě elektrickou kytaru či klávesy. Bicí doplněné drumpady dodávaly písním nový neotřelý cs zvuk. Vše se nádherně promíchávalo a dynamicky morfovalo: v červeném světle jednotlivé skladby s názvy začínajících na bé vystupovaly z ticha, přecházely do kontrapunktů a znovu a znovu se valily na posluchače jako lavina. Sáňky na sněhu. Jarní bouře. Srdce třes. Hvězda v kapradí. Kůže v kaluži. Červi v popelnici. Úžas! Krása i přes to, že struník přestal najednou hrkat a nikdo nedokázal pomoci.

Furré (foto: Tereza Fousková)

Furré zachutnalo všem, kteří se v chladném středečním večeru sešli na nádvoří. A Bedna odložených hraček tomu pomohla a ne málo. Byl to opravdu příjemně strávený večer.

Související odkazy

• Web kapely Bedna odložených hraček
  http://www.bedna.info/
• Web kapely Furré
  http://www.furre.freemusic.cz/

Hubneme, nekrmit!
pár recenzí reprízy od diváků

První repríza představení Hubneme do trenek, nekrmit! osobitého hudebně-literárního indiviDUA Mates & Fána se opět vyvedla. Proběhla v úterý 10. dubna 2011 v Centru Experimentálního Divadla ve sklepní scéna Divadla Husa na provázku.

Jiřina bohužel nepřišla, přestože si brousila zuby napsat nějakou šťavnatou recenzi tohoto podařeného recitálu. Protože jsme nechtěli, aby byla smutná a nevěděla, jak to všechno dopadlo, požádali jsme pár diváků, aby se oni svěřili Jiřině se svými zážitky. Zde jsou.

Hubneme do trenek

autor: Pavla Glosová

Pokud jde člověk za kulturou a sedí v poloprázdném hledišti, může se zamyslet nad kvalitou nadcházejícího představení: „Není lepší jít domů? Kdyby to bylo dobrý, přišlo by přece víc lidí...“ Takovéto pochybnosti tentokrát opravdu nehrozily. A kdyby přece jen – odejít se stejně nedalo, tak bylo plno. A tohle sklepní plno příjemně doplnili dva šikovní mladí pánové.

Už při prvních tónech Fánovy kytary mi bylo jasné, že se nejedná o vystoupení nějakého „tříakordového“ rádoby písničkáře. Hrál dobře. Jeho hlasový projev mě zas až tak neuchvátil, možná proto, že mi připomíná Tomáše Kluse (kterého moc nemusím). Anglickým textům jsem rozuměla jen částečně, stále moc nechápu, proč Čech píše písničky v angličtině – vždycky jsem si myslela, že písničkář chce svým posluchačům především něco sdělit (a asi by bylo dobré, aby tomu bylo rozumět).

Hostující muzikanti (jejichž jména jsem bohužel zapomněla) také nebyli žádná béčka. Příčná flétnička skvěle dokreslila atmosféru indiánské písně, její majitel se předvedl i svým zpěvem, takže paráda. Na houslisty (a vlastně všechny smyčcaře) jsem odmalička trochu zatížená, takže píseň s doprovodem houslí jsem si užila náramně. Jen mi přišlo, že to mohlo být trošku lépe nazvučené.

Matějovy texty mě prostě vzaly. Nebýt slušně vychovaná dívka, koukala bych na něho s otevřenou pusou. Moc se mi líbil jeho osobitý smysl pro humor a především bych ocenila jeho skvělé interpretační schopnosti. Myslím, že dokázal ze svých textů vytěžit maximum. Jeho tvorba s doprovodem klavíru byla ještě živější, moc příjemně se to poslouchalo. Byla to bomba.

Na závěrečnou píseň mám asi trochu opačný názor než většina obecenstva, příliš mě neoslovila. Možná jsem jen něco nepochopila, ale působilo to na mě trochu jako konec televizní estrády a moc mi to nesedlo. Celkový dojem z celého večera byl však na jedničku. Stálo to za to.

Mates & Fána, alebo informatici trochu ináč

autor: Vass Vojtech

Keď sa povie informatik, tak si väčšina ľudí predstaví človeka sediaceho za počítačom, ktorý hrá hry alebo programuje. Nechodí von a vôbec sa nezaujíma o kultúru. Pritom sa nájde aj výnimka medzi nimi, napríklad Mates a Fána. Prvé vystúpenie mali 21. Marca, ja osobne som zavítal z dlhej chvíle na ich druhé vystúpenie 10. Mája.

Keď som si deň pred vystúpením kúpil lístok, tak som bol zvedavý aké bude vystúpenie. Tak trošku som si ho nevedel zaradiť a pravdu povediac som bol plný očakávaní. Na druhý deň ako som prišiel do Divadla Husa na provázku, tak som sa prekvapil, koľko ľudí čaká na ich vystúpenie v Sklepnom sále. Usadil som sa a čakal, celý sál bol vypredaný, ľudia sedeli už aj na schodoch a na vankúšoch tesne pred účinkujúcimi.

Po krátkom čakaní a meškaní sa na scéne objavil Mates, ale ako rýchlo sa objavil, tak rýchlo aj odišiel. Po krátkom čase sa vrátil, zobral si gitaru, sadol si na stoličku a oznámil, že radšej budú vystupovať každý sám, lebo sa nemajú veľmi radi, ale celé to myslel ironicky. Začal hrať. Z batoha si vybral pesničky, ktoré sám zložil a upozornil nás, že sme ich ešte v živote nepočuli. Texty mal v češtine, alebo v angličtine a tematika bola rôzna od balady o indiánskej dievčine, až po piesne, ktoré vznikli, ako pracoval v pizzerii. Na vystúpení mal sebou aj pár kamarátov, ktorý ho doprevádzali na husliach, alebo na flaute. Najviac sa mi páčilo, ako poslednú pieseň, ktorá podľa toho, ako vravel, vznikla pri rozvoze pizze, naučil aj publiku, ktoré ju spievalo dokola. Možno k jeho vystúpení by som mal len jednu poznámku, a to že ako sa vžil do piesní, tak niekedy zabudol na to, že má pred sebou mikrofón a nebolo ho časom počuť.

Druhý člen, ktorý dopĺňal túto, dvojicu bol Fána. Už od začiatku si získal publikum svojimi komentármi a textami. Jeho produkcia bola zameraná na básne a texty z bežného, každodenného života. Tieto texty sa mu podarilo podať publiku až tak, že nebola chvíľa, aby sa na nich publikum nezasmialo. Už od samého začiatku tvrdil, že nevie hrať na hudobné nástroje, ale v jednom okamihu si sadol za klavír a spustil to. Jeho texty zachytávali celý život od malička, cez školské dni až po dospelosť, lásku a slobodu. Spoznali sme nový druh budíka Bohudík, ktorý nebudil ráno pred desiatou hodinou, tak isto aj to, ako sa mu bohužel pokazil Bohudík, alebo ako sa učil abecedu zo šlabikára. K jeho vystúpeniu by som nemal žiadne výhrady.

Na konci predstavenia študenti poďakovali pánovi plukovníkovi Jozefovi Prokešovi za pomoc pri realizácii vystúpenia. Ale viac vám už neprezradím o tomto vystúpení, možno len toľko dodám, že ak budete mať možnosť si ich pozrieť, tak neváhajte, a toto vám vravím zo skúsenosti. Oplatí sa trochu zainvestovať do kultúry.

představení Pulp Fiction na FI


XI. Filmový festival FI

Scénář kultovního filmu Quentina Tarantina v překladu Tamary Váňové zmermomocnil do divadelního tvaru Robert Král, který dále režijně zprznilo duo Zdeněk Filipec & Lukáš Junga. Ani další členové mutliartgangu Napříč.CZ nestáli s údy za zády: Pavel Hamřík připravil vlastní hudební nastudování kombinující nahrávku s živými hudebníky, Tomáš Staudek vytvořil jako již tradičně divadelní plakát a rostlinář Marcel Bestie Brož podstoupil dvouletou praxi v baru U babičky, aby věrohodně ztvárnil roli barmana English Davea. Tereza Fousková se poprsila kostýmním návrhem. Na představení, které se striktně nedrží filmové verze, pracovalo více než padesát studentů Masarykovy univerzity v průběhu jednoho semestru pod pedagogickým dohledem plk. Josefa Prokeše, PhD. Projekt spadá do dramaturgické linie “Przníme klasiky” biodivadla Napříč.CZ.

Premiéra proběhne 11. května v 19:30 na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně a derniéra 18. května na Šelepce.

Nedosti na tom. Na Fakultě informatiky v Brně se 19. května bude konat již XI. ročník Filmového festivalu FI. Projekce studentských filmů budou prezentovány paralelně ve třech sálech a diváci se můžou těšit přibližně na deset krátkých filmů. V minulých letech festival držel krok s nejnovějšími filmovými trendy, namátkou vzpomeňme krátký 3D film “Vir CRT-2116” v době celosvětového nástupu Avataru. Ani letošní rok nebude výjimkou. Jednou ze zajímavých technologických lahůdek by měl být například animovaný film, který vznikal moderní metodou motion capture či interaktivní film. Z Napříč.CZ pedagogicky studenty drezůroval Robert Král.