Obrázek uživatele Napříč.cz

Elektroman mého srdce

Autorka: Tea Jovanović
Brko s číremCo mě to tak v noci napadlo

„Je to takový nesprostý Baumaxa,“ řekla Viktorka, když jsme poprvé slyšely Nikola Brasku. Napadlo mě to samé. Když jsem si pak však doma pouštěla cd Punk's not folk, uvědomila jsem si, že jeho kouzlo spočívá v něčem trochu jiném. Z velké části v tom, co je o Braskovi proklamováno v bookletu – ve výrazné a spontánní poetice skladeb. Na Baumaxovi se mi líbí to, jak si dokáže vyhrát s jazykem a nacpat do písní obrovské množství aktuálních narážek. Braska je však daleko více básníkem. Jeho texty jsou určitou osobní výpovědí (jak o sobě, tak o současném dění), objevují se ale i příběhy z dob, které sám neprožil (konkrétně 2. světovou válku). Vše zabaleno do metafor a poetičnosti. Důležitou složkou je autenticita – vytvářená díky užívání první osoby. A samozřejmě to, že nemusíme interpretovat vše. V správné básni je vždy něco, co „skryto závojem je minulostí“.

Texty ale nikdy nejsou vším. Kdyby melodie nelahodila uchu, samotný slovní materiál by to nezachránil. Braska si sice jako autor i zpěvák vystačí sám, k akustické kytaře však přibírá zvukové samply. Vzniká tím jakýsi „elektro–folk“, což je právě to, co ho odlišuje od jiných písničkářů. Je to „to něco“, to ozvláštnění, jak by řekl Šklovskij. Možná se tím přibližuje střednímu proudu, ne však tak, že by to škodilo. Například klavír v Sedmikrasé probleskuje hodně podařeně.

V Brně si ale na Braskův koncert těžko zajdeme. Objevil se sice na Potulném dělníkovi, avšak jen na krátkou chvíli. Je to pražský rodák, takže ho musíme hledat spíše tam či po nějakých festivalech, povětšinou těch menších a „alternativnějších“ – kupříkladu teď v červnu bude na Krákoru. Takže si alespoň pusťte něco na www.brasko.info a udělejte si o něm vlastní obrázek sami, to je vždycky nejlepší.


Přidat komentář