Obrázek uživatele Napříč.cz

Trpký svět za kulisou bodrého humoru

na-svinu-svet-tvar_small_141x166.jpg

Josef Prokeš: Na sviňu svět
Sursum, Tišnov 2008

Josef Prokeš (1947) debutoval rozsáhlým románem Sestup do základního tábora (Jota 1994, doslov Zdeněk Kožmín). Čtyři jeho povídky jsme si mohli přečíst i ve Tvaru (21/2005 a 03/2007). Nyní předkládá čtenářům ucelený povídkový soubor s poněkud provokativním názvem Na sviňu svět.

Třicet záměrně kontroverzních povídek se otáčí kolem středového generačního povzdechnutí Škrábat brambory s andělem (možná pro snadnější orientaci by mělo být v knize vysazeno kurzivou). Pěkně symetricky je 15 textů před osou a dalších 15 čísel za ní. A takto v kruhu na sebe povídky navzájem i odkazují, propojují se a významově vrství. Například v jedné z nich s názvem Ale třeba z toho jednou vyrosteme dostane opožděnou pubertou zmítaný mládenec v tramvaji za úsměv kyselé jablíčko od staré paní. V pointě následující křehce nostalgické povídky mu ona stará paní jablko věnuje, abychom se v opět další baladické povídce perspektivou malého děvčátka dozvěděli, že nové auto zajelo jakousi stařenu, jejíž zelená jablíčka se při nárazu rozkutálela po vozovce. Sémantičnost textu se tak neustále přesunuje a dodatečně pointuje. Celou kompozici pak autor rámuje andělským přísežným prohlášením a neméně andělským epilogem, který je pro kontextové, odlišení napsán ve futuru.

Motiv anděla letícího nad Brnem v začátku reálně odkazuje na básníka Klementa Bochořáka, následně se však proměňuje a vnáší do textu iracionálně enigmatický rozměr, pro knížku příznačný. Protagonisty jednotlivých povídek jsou postavy z celého spektra lidského hemžení, včetně moderních čarodějnic. Optika jejich nazírání nabízí však pouze zdánlivou reálnost, vždycky se alespoň malinko posune mimo běžnou perspektivu, aby odhalovala ustálené modely a parodicky je přehodnocovala, zasazovala do neobvyklých souvislostí, využívala pitvornosti, černého humoru a radikální ironie, zejména sebeironie.

Forma jednotlivých povídek je po všech stránkách různorodá. Některé jsou vystavěny jako monolog, jiné sestávají z dialogu nebo části dialogu, další tvoří dopis, jedna je dokonce celá napsána jako záznam SMS zpráv. Konstrukce se však obvykle na nečekaném místě prolomí do jiné dimenze a naruší tak naše čtenářské očekávání. Třeba i u tak jednoznačně parodické povídky jako Dravci z Kénigu je nám nakonec těch tří bláznivých dědků vlastně líto. Fragmentární výstavba stále osciluje mezi tragikou a komikou, směšnohrdinské se hroutí do sentimentálního, groteskní do lyrického. Tento heterofonní charakter textu dotváří až vnímatel, autor a čtenář vstupují do mnohdy napjatého dialogu, balancují společně i proti sobě mezi konvencí a jejím provokativním popřením. Prokeš čtenáře mnohdy záměrně provokuje, třeba již proklamováním knížky jako pravdivých povídek ze života nebo příběhů z dnešního Brna. Je ovšem pravda, že ne každý vnímatel disponuje potřebnou představivosti a spontaneitou, aby na nabízenou hru přistoupil, aby na takto odpálenou provokaci dokázal reagovat. Neuspějí zde rovněž povrchní konzumenti, kteří text vnímají pouze jako sumu informací. V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že specificky imaginární svět povídek není vytvořen pouze pro literárně vzdělané příjemce, kteří pochopí i skryté významy textu, iluzivní kontexty, kvazicitáty, reinterpretační kotrmelce. Knížka je ustrojena tak, aby ji mohli vnímat čtenáři různých úrovní, někteří třeba i jako prvoplánovou ukázku bodrého lidového humoru, jako poctivá brněnská prču, jaká třeba někomu může dost lézt na nervy. To už je ale v rámci pojistného rizika jakéhokoli literárního díla, že se totiž nemůže líbit všem.

Autor vynalézavě pracuje s naturalistickým detailem v přesvědčivé charakteristice prostředí; zde v brněnském kontextu spatřuji zřetelnou návaznost například na tvorbu J. Merhauta. Někde docela zlomyslně využívá kartograficky přesných reálií rodného města ke zdání věrohodnosti děje jasně absurdního (Dopis), jinde staví samotné detaily proti sobě a vedle sebe v neočekávaných kontrastech a kontextech labyrintu zdvojováni i pokřivených zrcadlení, ve splývání reality a fikce. Zdánlivě autentická přesnost zde slouží jako perzifláž.

Jazykové vrstvy textu se složitě proplétají: od archaické spisovné češtiny spolužačky Ivana Blatného přes češtinu obecnou, interdialekt, dialekt až po brněnský slang a profesionální žargony či argot. Významnou estetickou funkci v textu přiřkl autor vulgarismům: vynalézavě charakterizují postavu i prostředí, fungují jako refrén, některé se jako tematická složka textu ozřejmí teprve v širším kontextu, jiné přímo posunují děj (Baby chodijó pozdě).

Vnímání literárního díla nemálo ovlivňuje jeho vnější úprava. Recenzovaná kniha má pevnou, poctivě prošitou vazbu, vkusnou a vtipnou obálku Kristýny Coufalové, studentky Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Škoda jen, že Coufalové bizarně poetické kresby uvnitř knihy jsou vytištěny pouze černobíle (evidentně z barevných předloh). Modrá, červená a zelená tak ve výsledném tisku tvoří nerozeznatelnou šedočerň, takže vnímatel má pocit, jako by se děj knihy podle výtvarnice odehrával za šera či někde dokonce v noci. Ale možná to neintencionálně přispívá ke specifické poetice knížky. Publikace není hyzděna reklamami sponzorů, pouze nad tiráží je podotknuto, že vyšla za finanční podpory statutárního města Brna. Typografická úroveň je na potřebné úrovni, zřetelná velikost a typ písma umožňuje čtení i starším lidem. Kromě jediného zbloudilého rozdělovníku na str. 105 (nejspíše nebyl odstraněn při dodatečném přeformátování textu po korektuře) jsem v knize nenašel jedinou pravopisnou, stylistickou či typografickou chybu, což věru není u malých nakladatelských domů zcela běžné.

Je to knížka ve svém úhrnu smutná. Trpká a přečasto krutá. Jako kdyby v ní autor tragicky zaříkával strach z vlastního, stáří. Na sviňu svět tvoří specifický celek s vrcholky i proláklinami, celek, který nepochybně vznikal dlouho a s autorskou, rozvahou; k níž možná přispěla rovněž skutečnost, že Prokeš je habilitován v oboru dějiny české literatury. Za předsunutou kulisou bodrého brněnského humoru jsem přes všechny formální vymyšlenosti, roztodivné taneční úkroky a poťouchlé schválnosti nalezl kurvapičapes osobitý příspěvek k obrazu našeho dnešního světa, příspěvek ke stále probíhajícímu kulturnímu dialogu. Prožil jsem jako čtenář podnětné osobní setkání s originálním textem.

Není běžné, aby povídková knížka ještě před svým knižním vydáním vyšla hned na třech osmdesátiminutových kompaktních discích, navíc v autorském podání. Prokeš byl v tomto smyslu nejspíše inspirován Ivanem Krausem, a tak si povídky Na sviňu svět mohou zájemci vyslechnout na CD Aspoň zavři hubu, když se divíš (2005), CD Slečno, budete vystupovat? (2006) a CD Platím utopence, kafe a rum (2007). První dva tituly vydala Masarykova univerzita pro své nevidomé studenty, titul poslední, již ve větším nákladu, brněnské hudební vydavatelství Indies Happy Trails Records, pro něž to byl vůbec první zvukový nosič s mluveným slovem. Texty čtených povídek jsou oproti knižnímu vydání zestručněny o příliš statické momenty, navíc postrádají vzájemné propojení, takže každé číslo tu funguje, pouze samo za sebe. Dramaturgicky zde nejspíše došlo k některým ústupkům aby se celý projekt vešel přesně do stanoveného časového rozmezí. Jako literát se k tomuto projektu nemohu zodpovědně kriticky vyjádřit, knížka je mi bližší. Možná jsou však živá i na nosičích fixovaná autorská čtení cestičkami, které by měla soudobá krásná literatura zkusit prošlapávat.

Autor: Petr Matula
Tvar – literární obtýdeník
03/04/2008

Přidat komentář