Obrázek uživatele Napříč.cz

Šifra mistra Poustevníka aneb Dobrý den, paní učitelko

na-svinu-svet_plakat_small.jpg

Nedávno jsem se setkala s knížkou Josefa Prokeše Na sviňu svět, když mi ji přivezl manžel i s věnováním. A tak hned ten den jsem ji přihodila do tašky ke křížovkám – jeli jsme totiž na koupaliště a tam já ráda čtu. Vylézt z vody a plácnout sebou na deku, nechat se omývat sluncem místo vodou a číst něco optimistického, co člověka nadchne. Minule jsem takhle četla A bude hůř, takže mi připadlo velmi stylové vyměnit tento titul za Na sviňu svět. Poslední paprsky listovaly se mnou v povídce o staré babičce s jablkem a Pepíno mi místo milostných básní přečetl povídku o skinech. Za prvé už jsme spolu drahně přes dvacet let, a pak – nesnáší horko a ochlazuje se čímkoli, takže povídka Bílé Vánoce mu přišla stejně vhodná jako ochlazení v bazénu.

Druhý den, když odjížděl (údajně do kanceláře), mi manžel podal stejnojmenné CD, aby ucho mohlo dopravit do mozku to, co oko včera nestihlo. Nebo do srdce? To záleží na tom, kam pisatel svoje věty směřuje. A tak, když jsem uvařila, vyprala, pověsila, posbírala, poskládala prádlo, nakrmila několikrát kočky, zkontrolovala pár numerologických mřížek, poryla záhon a zasadila nové jahody, cítila jsem se unavená dost na to, abych si uvařila kafíčko – denně jen jedno, pozor na vysoký tlak, paní Novotná – a dala si ke kafe pár povídek místo zákusku – pozor na zvýšenou hladinu krevního cukru. Tak si v klidu sedím, poslouchám a koukám na obraz, co maloval můj syn a kdysi jsem ho s ním vyvekslovala za jiný, abych tento osobně vlastnila a nevisel v obýváku jen tak pro všechny. U stolku stojí žena v modrých šatech v pokoji a drží sklenici červeného vína. Prostě je to na ní vidět. Není emancipovaná, je prostě v té chvíli zcela spokojená, sebevědomá, vyrovnaná, svá. A tak se na ni alespoň dívám. Moje praneteře se mne jednou zeptaly, proč nemá obličej.

„Ten obraz je nedodělaný, teto Evo?“

„Ale je... To tak prostě někdy je, že ten malíř ani nemusí ten obličej malovat,“ snažila jsem se jim kostrbatě vysvětlit rozdíl mezi malířskou fantazií a realizmem.

Po Pendolízince zbylo v hrnku ještě trochu kafe na dně, tak ještě jednu povídku, snad se svět nezboří a ten plevel o moc nepovyroste – chystala jsem se na zahradu pracovat. Jenže ještě se mi moc nechtělo vstávat a končit svou relaxační chvilku s kávou, cédéčkem a obrazem. Tak jsem se zaposlouchala ještě do Nashledanoupaníučitelky. Jak plynul Prokešův hlas z bedýnek, plynula s ním i vtíravá a vlezlá představivost a já cítila, ne, já viděla, jak ta paní učitelka vsouvá výherní lístek do peněženky. S ní jsem si myslela, že nevyhraje, ale uvítala jsem anděla (proč zrovna v Brně jsou zrzaví?), poněvadž to by v tom byl čert, aby nevyhrála. To jsem jí ale tak nezáviděla, naopak, spíše mě zaujalo, co udělala pak. A tak po ukončení povídky jsem nechala sedět paní učitelku v cukrárně, cédéčko vypnula a šla konečně něco dělat.

Ale co to? Únava byla tatam. Usmívala jsem se při přehazování dalších špinavých hadrů a tvoření barevných kupiček na frontě do pračky. Ještě při kropení zahrady jsem schovávala úsměv před sousedy, myslíc na to, jak „s nimi ta učitelka vyběhla“. Hrozně se mi to líbilo.

„Polibte mi zadek, žáci. Úplně všichni.“

„Polibte mi zadek, pane řediteli.“

„Žáku Nekudo, ty mi polib přímo prdel.“ A šla do cukrárny.

Když jsem potom dělala Josefu Prokešovi numerologický rozbor, přidělila jsem mu tarotovou kartu Poustevník. K ní však patří povídání o Poustevníkovi, který sice žije o samotě, ale lidé k němu chodí pro rady a on jim je tak trochu zašifruje, aby se nikdo nenudil. Tak vidím i Prokeše jako poustevníka na jeho chalupě, jak tvoří svoje povídky a šifruje v nich, tká do nich svoje myšlenky jak tkadlec vzor do koberce. Taky jsem si v jeho povídce rozluštila svoji šifru. Výhra není mnohamiliónové konto, ale to, co potom následuje. Otázka je, jestli k výhře to konto opravdu potřebujeme.

A tak žiju o něco spokojeněji, jednou totiž taky vyhraju. Když jsem unavená, uvařím si čaj a pustím si svůj literární doping, svou (nebo Prokešovu?) povídku. Přímo se vidím, jak jednoho dne, až toho budu mít všeho dost a budu sama, si prostě obleču modré šaty a naleju si sklenku červeného vína, jehož láhev pro tyto účely pokrývá prach ve sklepě na tajném místě. Tentokrát budu pít z té broušené sklenice, co ji jindy leštím na Vánoce a Velikonoce. Něco pěkného si k tomu pustím z cédečka. Snad ta dáma na obraze pak už bude mít i svůj obličej. Vůbec mi nebude vadit nevyprané prádlo, nemyté nádobí, neustlané postele a dokonce ani špinavé umyvadlo. Dnes nepíšu ani nevařím, mí tři králové (manžel a dva synové) se nějak obejdou a taky nakrmí kočky. Kašlu na plevel v zahradě, v předzahrádce i před-předzahrádce a z domu vykráčím jak královna. Nutně totiž musím jet do Brna.

V trolejáku jedu jako v nejlepším taxi a Masarykovou ulicí i „Svoboďákem“ procházím jak turistka. Dneska se nenakupuje. Jdu na Jakubské náměstí a rovnou do cukrárny. V duchu se potutelně usmívám, protože dneska si dám kafíčko a zákusek, možná i velkou porci zmrzliny se šlehačkou.

„Vysoký tlak mi může políbit zadek.“

„I zvýšený cukr mi může políbit zadek.“

„Nakonec i jakýkoliv cholesterol mi může dnes opět políbit...“

„Všechny zaplacené i nezaplacené účty a všechna moje nedodělaná práce mi mohou políbit...“

„A žák Nekuda? Ten koneckonců taky mi může políbit pr..., nebo že bych ho ušetřila?! Dobře, dávám mu milost, ale jen pro dnešek.“

A tak vstupuji do cukrárny s myšlenkou na „paní učitelku“ a stojím u pultu a vybírám ze zákusků ten nejlepší. Nebo, že bych si dala taky ten broskvový dortík? Prodavačka se na mne omluvně usměje, když její kolegyně bere poslední kousek.

„Nevadí,“ nenechám si kazit náladu, „dám si irskou kávu a ten dort s ořechovým krémem a šlehačkou.“

Jak ukazuji mezi zákusky, najednou vidím v odlesku skla, chránícího sladké dobroty od dotěrných bacilů nikoli dotěrných pohledů, dámu s trochu starší elegancí, jak si sedá u stolečku s kafíčkem a broskvovým dortíkem, držíc v ruce (už zase nového) Viewega. „A na pití máte kromě kávy ještě co?“ Já Vás pozvu – dnes jsem totiž vyhrála já.

Otočím se a zamířím přímo k ní.

„Dobrý den, paní učitelko, mohu si přisednout?“

Eva Novotná


Související odkazy


Přidat komentář