Obrázek uživatele Tereza Fousková

Romance lehké perverze je těžce drsná

SOBOTA, 11 KVĚTEN 2013 10:00 MARKÉTA BARTONÍČKOVÁ, ŠÉFREDAKTORKA

Divadelní představení Romance lehké perverze uměleckého spolku Napříč lze dobře vystihnout dvěma hláškami z děje: „svět je plný úchylů“ a „muž je evoluční chyba, uvízl na půl cesty mezi lidskou bytostí a opicí“. Představení nabízí poněkud kontroverzní pohled na novodobé mýty kolem násilí a sexu a také na vztahy mezi muži a ženami. 

Vladimír, milující manžel, vzorný otec a na první pohled slušný a spořádaný člověk, má zvláštní koníček – ve volném čase znásilňuje ženy a jejich následné fotografie si pečlivě ukládá do alba.

Hra zpočátku působí jako trochu nevyrovnaný kontrast dvou různých témat: dělání si legrace z genderových studií a páchání násilí na ženách. Můžeme tak vidět poukazování nikoliv na genderové stereotypy, ale na to, jak je feministky svým počínáním obrátily vzhůru nohama a dovedly ad absurdum. Vladimírova manželka Justýna, profesorka genderu na univerzitě, dceru vší silou přesvědčuje, aby se přihlásila do modelářského kroužku, zatímco dcerka touží chodit do baletu a doma před maminkou schovává panenku Barbie.

Vcelku brutální scéna znásilnění hned na úvod představení slabší diváky možná vyděsí, ale nebojte, přestože to dál bude ještě drsnější, časem si zvyknete a už vás podobné věci nebudou tolik překvapovat. Stejně jako v životě. Hra se pokouší klást znepokojivé otázky, například jestli si ženy za znásilnění mohou samy.

Vladimír své chování omlouvá tím, že společnost je hrozně pokrytecká, sex je všude a každý chlap si přeje dělat to, co dělá on – mít pokaždé jinou, novou, neokoukanou – ale nenajde k tomu odvahu. A alibisticky dodává, že všechny ženy přece měly možnost utéct.

Gender je krycí slovo pro feminismus, aby se to mohlo studovat

Zejména divačky pak musí přemýšlet, jak by se zachovaly ony jako Vladimírovy oběti, jak by reagovaly a co by dělaly. Justýna radí kamarádce, kterou bije její přítel, že si to nemá nechat líbit, má ho opustit a nahlásit domácí násilí na policii. Ale když pak sama zjistí pravdu o Vladimírově počínání, najednou váhá a říká, že přece neudá vlastního muže.

 Justýna i diváci si tak uvědomují, že se snadno radí cizím, jak se mají zachovat, dokud se sami neocitneme v podobné situaci. Najednou reagujeme úplně jinak a děláme to, co jsme předtím nechápali u ostatních. 

Herci jsou povětšinou studenti Masarykovy univerzity, ale na jevišti působí mnohem starší. S výjimkou Barbory Beňušové hrající Vladimírovu a Justýninu dceru Juditku, které by v roztomilém baletním oblečku člověk i uvěřil, že je ve věku nastupující puberty.

Typově byli herci vybráni opravdu výborně. Zejména představitel Vladimíra Jan Scheuer vypadá v obleku jako seriózní byznysman s vizáží Mirka Dušína a nikdo by neuhodl, co se v něm skrývá. Veronika Troppová pak přesvědčivě ztvárňuje asketickou feministku Justýnu a jako kontrast proti ní působí živočišná Monika, objekt Vladimírovy touhy, v podání Michaely Rokosové.

Chlapi jsou primitivní, domů se chodí akorát nažrat, ale sex chtějí od kurev

Minimalistická scéna si vystačí s postelí, stolem s židlemi a zástěnou z plátna. Zástěnou, na kterou se promítají diapozitivy a za kterou se odehrávají některé scény, z nichž diváci tím pádem vidí jen osvětlené obrysy. A ty jsou pak o to působivější.

Stejně jednoduché jsou i kostýmy, většina postav si vystačí s nenápadným civilním oblečením v černé a šedé barvě. Jen Juditka je v bílém, možná jako ztvárnění nevinného dětství, a naopak Monika kontrastuje jasně červeným kabátem a výraznými šaty. 

Jednotlivé scény se rychle střídají téměř filmovým střihem, ale každá je uvedena hlubokým melodickým mužským hlasem, takže divák vždy ví, kde přesně se nachází. Malé prostory Kabinetu Múz, kde se představení odehrávalo, jsou pro podobné hry ideální, protože umožňují kontakt s publikem. Diváci jsou tak vtaženi do příběhu, který se odehrává dva metry před nimi.

Představení určitě není pro slabé povahy a nedoporučila bych ho ani pravověrným studentům genderu, ale těm, kteří se dokáží dívat s nadhledem a nebrat ho doslova vážně, nabízí zamyšlení nad vážným společenským problémem. A ani sarkastické, ironické a přehnané podání mu na závažnosti nijak neubírá, spíše naopak.