Zit, ci nezit? ptají se ochotníci a bojují s penězi i časem

Nedostatek času, starosti s penězi a mnohdy i chybějící mladí členové. To jsou nejčastější problémy, kterým čelí ochotnické soubory v novém tisíciletí. Na druhou stranu se na jižní Moravě a Vysočině stále udržují původní ochotnické tradice, včetně stmelování party přátel. Ochotníci totiž divadlo nehrají pro slávu či výdělek, ale pro radost sami sobě a divákům.

Autor: Markéta Stulírová, Martina Hašková, Lenka Suchá | Zdroj:brnensky.denik.cz

Vyškovské Divadlo Haná má například v současné době na repertoáru dvě hry. „Úspěšně hrajeme komedii Jeden a jedna jsou tři a drama Pláňka. Na listopad chystáme premiéru hry Monsieur Amédée. Bohužel časy, kdy jsme si mohli dovolit mít dvě premiéry za rok, jsou pryč," říká režisér a dramaturg divadla Tomáš Dorazil.

Největším problémem amatérských divadel obecně, Hanou nevyjímaje, jsou podle něj peníze na provoz. „Máme přes třicet členů, takže zájem je, ale po ekonomické stránce se ochotníkům nedaří. Peníze teď v kultuře nejsou na nic a amatérské divadlo je až poslední v řadě," stěžuje si Dorazil. Přesto se Haná nevzdává. „Příští rok slavíme 150. výročí založení našeho divadla, takže plánujeme nastudovat muzikál My Fair Lady a nachystat i výroční galavečer," dodává Dorazil.

Hledání zázemí

Zázemí souboru se přitom často odvíjí od domluvy s městem či obcí, kde divadlo působí. Hodonínský Divadelní soubor Svatopluk například využívá místní kulturní dům a s penězi zapronájem zkušebny či scény si nemusí lámat hlavu. „Jsme na tom dobře díky kulturnímu domu, který je naším zřizovatelem. Zkoušíme zde a pomáhají nám i s technickými věcmi," říká šéfka Svatopluku Běta Švancerová.

Spolu s nejistým zázemím ochotníci v posledních letech čelí hlavně nedostatku času. Pevnoupracovní dobu má v současnosti z generačně mladších jen málokdo a sladit společné termíny zkoušek se pro většinu souborů stává složitou matematickou úlohou. „Pokud mladí nestudují a mají dobrou práci, pak není jednoduché termín najít," říká manažerka jihlavského Divadla Na Kopečku Dana Holíková.

Na repertoár většina souborů zařazuje komedie, pohádky nebo hudebně odlehčené tituly, u kterých se baví nejen diváci, ale i herci. Platí to hlavně pro ochotníky v menších městech a vesnicích. Hodně souborů ve velkoměstě se naopak soustředí na vážná témata s filozofickým přesahem. „Naše dramaturgická linie nazvaná Przníme klasiky vychází z názoru, že vše je možné a že vše může být podvod stejně jako postmoderna. Odkazuje k tomu například drama Josefa Prokeše Emodrink z Elsinoru. Adaptaci Shakespearova Hamleta je zasazená do nočního klubu Elsinor, kde otázku přemítající nad smyslem bytí vysloví barman při čtení SMS zprávy: zit, ci nezit, to je to, oc tu bezi," říká spoluzakladatel brněnského souboru Napříč.cz Robert Král. O humor a současně filozofická témata se opírá i dramaturgie Divadla Koule. Se svojí hrou Podnebí uspěli mladí divadelníci z Brna dokonce i v zahraničí. „Za tuto hořkou komedii odehrávající se ve zvláštním meziprostoru a mezičase jsme získali první cenu na Mezinárodním divadelním festivale nezávislých divadel Apostrof," říká autor scénáře Luděk Kašparovský.

Záměrem ochotníků přitom není jen pobavit, ale i pomoci prospěšné věci. Soubor Basta Fidli z Valtic na Břeclavsku například zachraňuje aleje. „Dosud se nám podařilo obnovit třešňovou alej z Valtic do Úval a ořechovo-hruškovou alej z Valtic k Bořímu dvoru," říká člen souboru František Foltýn, který se ochraně přírody věnuje i ve svém civilním povolání.

A jaké má ochotnické divadlo 21. století poselství? „Je pořád stejné. Lidé, kteří divadlo dělají, se chtějí ukázat na jevištích v jiných rolích, než jak žijí, a předat dál sílu, radost a moudrost textu. Vidí se a hrají s lidmi, které mají rádi," vysvětluje manažerka jihlavského Divadla Na Kopečku Dana Holíková.

Potkaly se v hospodě, kde nyní zkouší

Tučapy - Přibližně sedm let funguje v obci Tučapy na Vyškovsku ochotnický divadelní soubor Apollo. Až na jednu výjimku ho tvoří samé ženy. Znají se už dlouho a pořád je to spolu baví. „Daly jsme se dohromady díky našim manželům. Začaly jsme s nimi chodit na pivo. Potom jsme se rozhodly, že společně zkusíme volejbal. Po několika letech jsme pořádaly mikulášskou besídku pro naše děti a tehdy jsme začaly hrát divadlo," vzpomíná režisérka souboru Andrea Skácelová.

Malé divadlo vzniklo v roce 2006 a od té doby se ženy scházejí pravidelně vždy od září do konce října na zkouškách. „Zkoušíme na přelomu léta a podzimu a potom vyrážíme na štace. Zatím jsme hrály pouze na Vyškovsku. Naše sezona končí na Mikuláše. Potom máme volno a na jaře zase vyrážíme na představení," popisuje Skácelová.

Sbor zkouší v jedné z tučapských hospod vždy v pátek, a jak se shodují herečky, bývají hodně uvolněné. „Ze začátku, asi tak první hodinu, si vyprávíme zážitky za celý týden. Potom teprve začneme zkoušet. A ani při tom se občas ty, které zrovna nejsou na scéně, moc nesoustředí. Proto se také zkoušky s blížící se premiérou vždycky prodlužují. Zpočátku bývají dvouhodinové, ke konci třeba i šestihodinové," směje se herečka Petra Paulíková.

Vždy však panuje dobrá nálada. „Jen jednou se mi stalo, že jsem opravdu zakřičela. Od té doby se to neopakovalo. Holky se tak vylekaly, že už pak byly jako beránci," vzpomíná Skácelová a přidává i několik veselých historek. „Podotýkám, že nejsou ze zkoušky. V jedné hře měla herečka na sobě boa. U ní hořely svíčky. A jak kolem nich poletovala, boa jí začalo hořet. Chvíli trvalo, než to zjistila. Při jiném představení zase jedna z holek dostala záchvat smíchu, který trval asi deset minut. Rozesmála celé publikum," říká se smíchem Skácelová.

Po skončení zkoušky soubor, jehož věkový průměr je třiačtyřicet let, většinou zůstává v hospodě, a ženy pokračují ve vyprávění zážitků z uplynulého týdne. „To se někdy hodně protáhne. A v sobotu pak ty z nás, které mají čas, vyrábějí kulisy, upravují nebo šijí kostýmy. Období, kdy zkoušíme a pak jezdíme po představeních, je pro naše rodiny, hlavně manžele, hodně náročné. Ale vždycky jim za to poděkujeme," říká Skácelová.

V dohledné době se ochotnice začnou připravovat na jarní štaci. Před publikem předvedou své Tři oříšky pro Popelku. „V pátek 22. března budeme mít zkoušku, hned v sobotu nás čekají tři vystoupení a v neděli pak ještě další dvě. Jedno pro důchodce v hvězdlickém domově. Na to se těšíme," shodují se divadelnice, které jsou i mimo zkoušky velmi dobrými kamarádkami. A ačkoliv je do podzimu ještě daleko, už teď mají naplánované, co publiku představí. „Rozhodly jsme se oprášit naši prvotinu, kterou byl Mrazík," prozrazuje režisérka.

U ochotníků začal Lipský i Slanina

Jižní Morava, Vysočina - Začínali jako ochotníci na provizorním divadelním jevišti, to však později vyměnili za scénu profesionální. Z jejich záliby se postupně stal hlavní pracovní úvazek a dnes jejich výkony oceňují nejen přátelé a známí ze sousedství, ale i diváci v celé České republice.

Herec Aleš Slanina, v současnosti jeden z nejoceňovanějších členů Městského divadla Brno, si vystupování před diváky poprvé vyzkoušel už v sedmi letech. To působil ve folklorním souboru Púček. O šest let později okusil i amatérské hraní, když nastoupil do brněnského Divadelního studia V. Na jevišti Véčka se sídlem v ulici Veveří se Slanina poprvé objevil v roce 2000 v pohádce O zlé Koze. „Jako svoji první roli jsem si tam zahrál zajíce. Pohádka trvala bez pauzy čtyřicet minut a doteď si ji přesně pamatuji. Celkově na tohle období vzpomínám moc rád, protože jsem tehdy poprvé přičichl k divadlu jako takovému a strašně mě to chytlo," vzpomíná dnes sedmadvacetiletý herec.

Slanina přitom není jediným z později profesionálních brněnských herců, který Divadelním studiem V prošel. „Hrával u nás i Jan Budař, takzvaná blbá blondýna Iva Pazderková, Lukáš Vlček z Městského divadla Brno nebo třeba Ondřej Kokorský z Husy na provázku," jmenuje některé dřívější členy souboru jeho umělecká vedoucí Kateřina Adamcová Kusá.

K nejznámějším hercům z Vysočiny pochází slavný rod Lipských. A právě Vilém Lipský, otec Lubomíra, Oldřicha a Dalibora, měl v Pelhřimově cukrárnu s kavárnou a vedl také ochotnický soubor Rieger. Své syny přesvědčil, aby v něm pracovali.

Letos devětaosmdesátiletý herec Lubomír Lipský spolu s bratrem Oldřichem a dalšími vrstevníky Otomarem Krejčou a Jiřím Lírem založili v Pelhřimově ochotnické Dramatické studio mladých. „Otcovu nezdolnému elánu, řekl bych až fanatismu, postupně podlehla celá rodina. I matka, jinak velmi rozvážná a praktická žena, zpočátku velmi rezervovaná, se nakonec stala nápovědkou a andělem strážným celého našeho divadelničení. Pochopitelně že i my tři bráchové jsme byli postupně začleňováni," vzpomíná na své herecké začátky Lipský a dodává, že nakonec prý kapitulovala i jejich babička, která ale zpočátku viděla v divadle pouze komediantskou bídu.

Zdroj: http://www.modernibrno.cz/aktualita/Zit-ci-nezit-ptaji-se-ochotnici-a-bo...