Ve Starém Pivováru bylo to úterý sedmého dubna nabito jak v malorážce, dveře by jeden ani nedootevřel a okna měla to štěstí, že se otvírala ven. První sud byl dotočený ještě před tím, než ho stačili narazit, panáci se šikovali do šiku a pan plukovník mohl začít předčítat.

Již několik let se snažím vyhýbat koncertům vážné hudby. Ne, že bych měl něco proti vážné hudbě, ale unylá představení starých filharmoniků, kteří si na stará kolena chtějí přivydělat na penzi, mě vážně nelákají. Ne vlastní vinou jsem se ale ocitl na komorním koncertě Klubu moravských skladatelů 3. března tohoto roku 2009. Už na začátku musím zdůraznit &ndah; nelituji toho. Nebyla to sice vhodná příležitost k seznámení (dívek tam bylo žalostně málo), ale jejich chyba; měly by z čeho vybírat.

Naše nezbedné referáty z koncertů Klubu moravských skladatelů se již zaběhly. Za roh i dále. Ten vůbec nejposlednější se zaběhl v úterý 3. února od obligátních devatenácti v obligátním Koncertním sále Konzervatoře v Brně.

Komorní koncert byl tentokrát věnován životnímu jubileu pianistky a pedagožky (to je docela strašné slovo ta pedagožka, rýmuje se – to slovo – se záležitostmi roztodivnými) prof. Josefy Hlouškové. Naší Jožinky, jak bylo řečeno ve vtipném a milém, protože stručném, úvodním slovu. Ano?