Haldy napříč 2010

Skupinka nadšenců, která si říká haldaři, holduje netradiční, dobrodružné zábavě. Každým druhým rokem vyráží prozkoumat některou z českých hald. Halda je vlastně umělý kopec tvořený vytěženou hlušinou, která se hromadí při těžbě uhlí či jiných nerostných surovin. V pátém ročníku expedice, v roce 2010 družina čítající třicet lidí, tři psy a masyka pod vedením zakladatele českého haldismu Mgr. Peši vyrazila k Žacléři. Bohužel závěr výpravy skončil takřka tragicky. Napříč.CZ přináší v rámci okurkové sezóny z této expedice reportáž.

Haldy 2010 – foto: Masyk halda

Nezbytná příprava proběhla ve skromné, ale přívětivé restauraci poblíž železničního nádraží, které z účastníků ale nikdo neviděl. Haldaři první noc přečkali ve stanech či spacácích na louce kousek za Žacléřem, malým příhraničním městem. Za rozbřesku se jim za odměnu naskytl toužebně očekávaný pohled. Jen kousek před nimi se v celé své industriální kráse, nasvícena vycházejícím sluncem tyčila ona.
Halda!
Natěšení haldaři nedočkavě sbalili své batohy a ostrým pochodem se k této bohyni kopců vydali. Na jejím úpatí překonali ostnatý plot a pak už stoupali vzhůru. Nic jim nevadilo, že se jim hlušina drolila pod pohorkami jakoby se tato černá dáma zoufale bránila a nechtěla přijít o své panenství.
Marně.
Kolem poledne se skupina v podstatě ještě beze ztrát ocitla na horní plošině této české stolové hory. Svůj úspěch haldaři završili otevřením pravého šampaňského. Čas ale kvapem letěl. Bylo potřeba pomýšlet na návrat dolů. Haldaři ulomili po skývě chleba a přikrojili kousek špeku, aby měli síly na zbytek putování. Záhy sestoupili k jakési zchátralé továrně náležející k povrchovému dolu, kde byla dříve vytěžená surovina zpracovávána. Mechem obrostlé zrezivělé koleje i ve větru vrzající těžební kolo dávali celé scenérii poněkud zlověstný ráz. Její enigmatičnost umocňovali tři černí havrani kroužící jako sudičky nad magickou stavbou. V tom se proti haldařům vyřítila silueta jakéhosi hrozivě vypadajícího muže. Těžko říct, jak dlouho zde žil. Divoká neklidná očka, tvář obrostlá plnovousem, čelo ošlehané větrem. O nohu zřejmě přišel někdy ještě v dobách, kdy byl důl v provozu. Od kolena dolů měl již jen jakýsi klacek. Stačilo, aby vydal jen z povzdálí něco nesrozumitelných skřeků a haldaři kvapem opustili jeho teritorium.

 


Následovala náročná cesta k pevnosti Stachelberg. Putování si haldaři kvůli uchování duchovní svěžesti zpestřili různými hrami. Zatlačit špunt dovnitř láhve šampańského, která byla předtím řádně promíchána se zdálo zprvu zhola nemožné. Nicméně pud ukrytý v horkem vyprahlých dobrodruzích lačnících po jakékoliv tekutině udělal své a špunt k radosti všech plaval na hladině uvnitř láhve. Během několikahodinového putování se také našla chvíle pro rozjímání u stříbřitě pobleskujícího jezera, kde opět pojedli na doporučení zdravotníka expedice něco špeku. Navečer již poutníci rozbili své stany nad lomem nedaleko cíle výpravy, největšího betonového bunkru v Čechách. Podél takřka kolmých stěn lomu slanili pro něco dřeva na oheň, který by jim alespoň trochu zpříjemnil tuhou noc krkonošského předhůří. U kytary pak zpívali a radovali se dlouho do noci. Dost možná již tady mnohým prolétlo hlavou, zda ranní sestup do betonové pevnosti nebude jejich posledním.
Sestup na dno betonového monstra trval přibližně hodinu. Přísné úzké chodby zesilovaly anxiózní pocity člověka uvězněného několik desítek metrů pod zemským povrchem. Krápníky svou existencí ilustrovaly všude panující chlad. Můžeme se jen dohadovat, zda právě klaustrofobie kombinovaná s nedostatkem kyslíku zapříčinila, že kronikář expedice upadl na několik hodin do kómatu...


Není jednoduché tedy zbytek výpravy rekonstruovat. Vyzývám tedy účastníky, aby útržky svých vzpomínek z expedice zvěčnili dole v diskuzi... Děkuji Bedřich Kmínek